Boží doteky

Jako „správné“ dítě z křesťanské rodiny jsem o Bohu začal přemýšlet velmi brzy. První impulz, který si pamatuji, byla jedna velmi provokativní otázka, která mi několik let rezonovala v hlavě. V mých vzpomínkách ji přisuzuji své prababičce, která zemřela, když mi byly zhruba 3 roky. Je ale možné, že se mě na to ptal někdo úplně jiný a vzhledem k nízkému věku jsem si to zapamatoval špatně. Je také možné, že ta otázka zněla úplně jinak, nebo že se mě na ni nikdy nikdo ani neptal a všechno si vymyslela má dětská fantazie. Ať je pravda kdekoliv, tato otázka byla prvním milníkem, který mě směřoval na cestu ke Kristu. Ta otázka zněla:

„Peťo, až umřeš. Půjdeš do nebe nebo do pekla?“

Vždy jsem odpověděl, že nevím. Jak to přece můžu vědět! A tak jsem se ptal ostatních. Rodičů, možná učitelů v besídce, babiček… odpověď všech mě na jednu stranu fascinovala, ale na druhou neuvěřitelně frustrovala. Všichni mi shodně odpověděli: „Prostě to vím, že půjdu do nebe. Pokud i ty budeš spasen, tak to budeš vědět.“ Já to ale nevěděl! Znamenalo to, že do nebe nepůjdu?

S touto otázkou se má dětská víra prala, zatímco jsem vyrůstal jako „průměrné“ dítě křesťanských rodičů. Znal jsem biblické příběhy, znal jsem verše nazpaměť a modlil jsem se k Pánu Bohu. Dá se říci, že jsem věděl, jak má žít správný křesťan, ale nechápal jsem podstatu vztahu s Pánem Ježíšem.

Když jsem byl o něco starší (asi kolem 9 let), stala se zvláštní událost. Při jednom kázání Pavla Škrobáka jsem pochopil, že křesťanství není sled nějakých rituálů, které se Bohu líbí, ale že musíme skutečně pozvat Ježíše, aby se stal našim Pánem. Dnes vím, že toto pochopení bylo dílo Ducha Svatého. Zeptal jsem se tedy večer rodičů, jak se to stane, že přijde Ježíš do mého srdce. Táta mi poradil jednoduchou modlitbu a já se ji ve víře modlil. Stal se největší zázrak v mém životě – prostě jsem věděl, že Ježíš je mým zachráncem a že budu v nebi. Nemusel jsem hledat důkazy o existenci Boha, nemusel jsem ani studovat složitou teologii, kterou bych ve svém věku ani nebyl schopen vstřebat. Největší důkaz mi byl nadpřirozeným způsobem dán. Stačilo se setkat s Boží milostí. Asi v 10 letech jsem se nechal pokřtít a této skutečnosti dodnes nelituji.

Po svém obrácení jsem však začal bojovat další boj. Tento boj byl ve jménu čistého života, služby a hledání způsobů, jak následovat Pána Ježíše. Často jsem byl nešťastný z toho, že se můj život po obrácení nijak nezměnil. Nepřestal jsem kouřit, protože jsem nikdy nekouřil. Nepřestal jsem brát drogy, protože jsem ani nikdy žádné nebral a mí spolužáci žádnou změnu neviděli, protože jsem se jako křesťan choval vždycky (i když to dříve bylo spíše ze zvyku). Musel jsem pochopit, že nejsem spasen na základě svých skutků. Musel jsem také pochopit, že následování Ježíše je celoživotním během a že plnost poznání Boha bude až na věčnosti. Musel jsem se naučit Bohu věřit i v situacích, kdy jej nevidím (právě proto se tomu říká víra). Musím postupně dělat další a další krůčky víry, kterými mě Bůh vede.

Moje cesta k víře byla dost komplikovaná. Vyrůstal jsem na malé vesnici v rodině, kde matka byla nepříliš aktivní katolička a otec byl nepříliš aktivní komunista. V základní škole jsem první dva roky chodil na vyučování náboženství, ale potom mě rodiče na nátlak ředitele školy odhlásili, protože jinak bych prý později nedostal doporučení ke studiu na střední škole.

S Biblí a křesťanstvím jsem se začal seznamovat až při studiu na střední škole přes svoje věřící příbuzné. Přesto jsem ale svůj světský způsob života ani potom příliš nezměnil. O vzdálenější budoucnosti jsem raději moc neuvažoval, protože jsem nechtěl opakovaně zažívat strach a pocit marnosti. Jednou jsem se v novinách dočetl, že se k naší Zemi blíží malá planetka (asteroid) a podle výpočtu některých vědců má dojít k jejich srážce. To by prakticky znamenalo konec světa. Moc jsem té zprávě nevěřil, a tak jsem na ni skoro zapomněl. Ale znovu se mi jasně vybavila v paměti přesně v ten den, kdy mělo podle výpočtů dojít ke srážce planetky se Zemí a tím i ke konci světa. A já jsem najednou pocítil strach ze smrti, protože mi bylo jasné, že pokud má Bible pravdu a já za pár hodin zemřu, tak skončím v pekle.

Planetka Zemi naštěstí těsně minula, takže se žádný konec světa nekonal. Já jsem se ale v té době rozhodl, že budu studovat Bibli mnohem odpovědněji, protože jsem už nechtěl nepříjemné životní otázky jen ignorovat nebo odkládat, ale potřeboval jsem na ně najít skutečné odpovědi. Především mně chybělo pochopení hlubšího smyslu života, protože pouhou existenci nebo živoření jsem považoval za naprosto nedostatečné a zbytečné.

V Bibli jsem později skutečně našel dobrou zprávu, která mi dala naději. Je to vlastně takový univerzálně platný Boží slib: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. Uvědomil jsem si, že Bůh mě miluje a má pro můj život dokonalý plán. Bylo mi jasné, že se budu muset rozhodnout: buď si budu dál řídit svůj život sám, nebo ho svěřím Bohu a budu mu důvěřovat. Bůh mi skrze Bibli ukázal, že strach, který jsem prožíval, je důsledkem porušování Božích zákonů. Za to si také zasloužím jediný spravedlivý trest – a sice smrt. Ovšem Ježíš vzal tento můj trest na sebe, když zemřel na kříži. Potom byl ale znovu vzkříšen k životu a je mezi námi stále duchovně přítomný. A já jsem poznal, že jenom On mě může zbavit mého strachu, když mi pomůže pochopit smysl mého života a dá mi do srdce trvalý pokoj. Proto jsem se rozhodl přijmout jeho pomoc. Modlil jsem se a prosil Ježíše, aby mi odpustil všechno zlé, čeho jsem se dopustil. Potom jsem ho také poprosil, aby vstoupil do mého života a dal mi pokoj a jistotu, po kterých jsem velmi toužil.

Od té doby se z mého života vytratil pocit nejistoty a strachu z budoucnosti. Cítím se svobodný a prožívám pokoj v srdci, protože vím, že Bůh chrání a vede celý můj život. Také stále více poznávám, jak je Bůh dobrý a jak mi pomáhá. Ježíš dal mému životu směr a cíl, a proto mu chci věrně sloužit až do konce svého života. Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem svůj život odevzdal Kristu. Naopak se raduji z jeho přítomnosti a lásky, které smím prožívat. Už se také nebojím smrti, protože skrze víru v Ježíše Krista jsem byl zachráněn pro věčný život s ním. A to je také ten největší důvod k radosti i ve všech životních problémech a těžkostech, do kterých se stejně jako ostatní lidé také dostávám.

Pokud budeš chtít, určitě můžeš něco podobného prožít s Ježíšem i Ty!