Dovolte mi ještě závěrem osobní vzpomínku. Když jsem roku 1981 cestoval do Nikaraguy, letěl jsem mnoho hodin letadlem. Poprvé do této vzdálené země. Vzhledem k tomu, že poslední dopis s bližšími informacemi nedošel včas, nevěděl jsem, zda mne bude v Nikaraguy na letišti někdo čekat. Ba neměl jsem ani adresu, kam bych se měl v hlavním městě (Mana-gui) dostavit. A bude-li mě někdo čekat, jak se poznáme? Vždyť jsme se přece nikdy neviděli? Všecko však dopadlo nad očekávání dobře. Když jsme vystupovali z letadla na letišti v Managui, dýchlo na nás subtropické teplo 35 stupňů Celsia. A při vystupování z letadla čekal na mne hned na letištní ploše Gilberto Agguire, představitel tamější církve. Oslovil mne najisto: „Ty jsi bratr Jan!“ Objal mne a políbil. V té chvíli se rozplynula moje tichá obava. Měl jsem jistotu, že je všechno v pořádku. Když jsem se pak onoho bratra zeptal, jak mě poznal, dostalo se mi prosté odpovědi: „Je přece únor a vy u vás v Evropě máte zimu. Proto jsem mezi vystupujícími hledal někoho v zimním obleku. A tys byl jediný, kdo měl na sobě zimník.“
Možná, že se i nám při myšlence na smrt a na to, jaké to bude na břehu věčnosti, vloudí v mysl obava, zda nás tam bude doopravdy někdo čekat. Zda to všechno, co o věčném životě a o nebi slýcháme a čemu jsme uvěřili, není jenom omyl a klam. Odpověď na takové naše zaváhání je však pouze jediná: „Není třeba se obávat! Bude i každého z nás očekávat ten, který čekal unavené učedníky při přistání u břehu Genezaretského jezera.“ J 21,1-14. Nezneklidňujme se! On každého svého učedníka pozná. On každého obejme a políbí a osloví jménem. A pak už u něho zůstaneme. Tak, jak je to napsáno v Bibli: A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte! 1Te 4,17.
vyprávění Jana Urbana