• Vyvýšení hada na poušti

    Jan 3,14   „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“

    2Kor 5,21  „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“

    Vydat se za Kristem znamená vydat se na cestu následování – v činech. Proto Nikodém přišel za Ježíšem. Byl svědkem Ježíšových zázraků, viděl víru jeho učedníků, jejich oddanost svému mistru. Také chtěl žít v souladu slov a činů. Ježíš nikdy nebyl přistižen, že by nedělal to, co sám učil. „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského“ (Mt 5,20) Nikodém si toho byl dobře vědom. Ježíšovo slovo bylo zákoníkům jako hozená rukavice.

    Farizeové a zákoníci byli v krizi. V krizi byl celý zákon. Nezvládali už dodržovat všechna Mojžíšovská nařízení. Doba je proměnlivá. Vývoj jde kupředu. Časy se mění. Časy se měnily už tehdy. Chrám ještě stál, ale už to dávno nebylo to, co za Šalomouna. Už o tom někteří pochybovali, je-li to skutečně místo, kde se člověk setkává s Bohem. Ježíš to nabourával. Říkal, že Boha nemůžeme ctít jenom na jednom místě.

    „Čiňte všechno, cokoli vám nařídí, ale jejich životem se neřiďte.“ Věru těžký požadavek.

    Zákoníci zřejmě neříkali vyložené lži. Ale – nežili podle toho. Ono to ani nešlo! Ale drželi se zákona tak křečovitě, až „uváděli Boží jméno v posměch“ (Ř 2,24). V čem je i dnes problém „farizeů a zákoníků“? Že jedno říkají a druhé žijí. Takové lidi je věru těžké poslouchat, plnit jejich příkazy. Tedy – farizejství není, že nemám pravdu v tom, co kážu. Ale v tom, že nedělám to, co kážu; nedokážu dělat, co říkám, že „by se mělo“.

    Nikodém Ježíše vyhledal v noci. S námi je zákon, s tebou je Bůh. Nikodém, člen synedria, oslovuje Ježíše – jako učitele: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, není-li Bůh s ním.“  A Ježíš na to: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Také Pán Ježíš nazývá Nikodéma učitelem. Debata mužů, kteří se profesně respektují. Dva Židé, dva učitelé.

    „Ty jsi učitel Izraele a tohle nevíš?“ „Amen amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte.  Jestliže nevěříte, když jsem vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?“

    Nikodémovi dělalo problém zřejmě to, že Ježíš ve svých veřejných kázáních posluchače přímo i nepřímo vybízel: Věřte ve mne.  J 5,39: Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.  Nikodém by si toto říci také netroufl. Jak toto může říci pouhý člověk? To může říci jenom ten, kdo se prohlašuje za Mesiáše, za Spasitele ostatních. (Kandidát na primátora Ostravy by si asi na billboard netroufal vytisknout: Věřte ve mně.) Nikodém potřeboval důkaz toho, že Ježíš není pouhým učitelem, poslaným od Boha, ale že je Boží Syn. Kvůli Nikodémovi a kvůli nám dnes vyslovil Pán Ježíš o sobě prorocký výrok, tehdy ještě namířený do budoucnosti:  „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Nikodém si až později bude moci uvědomit, že Ježíšovo proroctví se vyplnilo.(Viz J 8,28)

    Co přivedlo zhruba sedmnáct set let před Kristem Jákoba a jeho syny s manželkami a dětmi do Egypta?  Zlý čin jeho synů.  Jaký duchovní význam Egypt pro nás má? Jákobovi synové původně chtěli zabít nejmladšího z nich – Jozefa. Místo toho jej bratři prodali – za otroka – právě do Egypta. Později se tam za Josefem stěhuje celá Jákobova rodina, v Egyptě nakonec končí všichni. Původně sedmdesátičlenná svobodná rodina se tam rozrostla na více než milionový veliký národ. Po uplynutí 400 let tam už všichni – jako otroci – vyrábějí cihly pro kolosální faraonovy stavby.

    Egypt zosobňuje otroctví.  Dnes představuje život člověka zotročeného duchovně, spoutanost hříchem.

    Událost připomenutou Ježíšem Nikodém jako učitel Izraele musel samozřejmě dobře znát.

    S Izraelci se tu setkáváme už po vyjití z Egypta.  Na svobodě. Přečtěme Nu 21, 4-9.

    4.Mojžíšova 21,4-10

    „Z hory Hóru táhli dál cestou k Rákosovému moři, aby obešli edómskou zemi. Avšak lid propadal na této cestě malomyslnosti a mluvil proti Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? Vždyť tu není chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví.“ I seslal Hospodin na lid ohnivé hady. Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo. Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“ Mojžíš se tedy za lid modlil. Hospodin Mojžíšovi řekl: „ Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu. Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu. Izraelci táhli dál a utábořili se v Obótu.“

    Lid vyvedený Mojžíšem z Egypta lituje toho, že se nechal vyvést z Egypta. Reptá. Toto reptání Izraelců začalo už v Egyptě!! A opakovalo se ještě před Rudým mořem!! (Ex 14,12) A pokračuje po zázračném přejití Rudého moře.

    Copak Izraelci zapomněli, že egyptský král nařídil usmrcovat všechny jejich novorozené chlapečky? (Sk 7,18 n: „Ale tu nastoupil v Egyptě jiný král….Ten jednal s naším národem nepřátelsky a přinutil naše praotce, aby odkládali děti, které se jim narodí a nenechávali je naživu.“)

    Máme méně jídla a pití! V Egyptě to bylo po materiální stránce lepší!! (Později Abraham scházel do Egypta pro materiální a ztrácel duchovní.)

    Byla to vzpoura proti Mojžíšovi a proti samotnému Bohu, který jim svobodu daroval.  Už se mu dál nechtěli podřizovat. A přišel důsledek této vzpoury.  Smrt.

    Život v otroctví hříchu – to je život v duchovním před-peklí.

    Co tito hádci měli pod zuby? Jen si představme účinky jedu.

    Přísloví 23,31-33 „Nehleď na víno, jak se rdí, jak jiskří v poháru. Vklouzne hladce a nakonec uštkne jako had a štípne jako zmije. Tvé oči budou hledět na nepřístojnosti, z tvého srdce budou vycházet proradné řeči.“

    Co to bylo za hady? Ohniví, jedovatí hadi. V ruské Bibli je to přeloženo jako zmije. Způsobili v  táboře poprask. Uštknutí lidé začali umírat. A – naráz měli Izraelci jiné starosti. Rychle se teď vzpamatovali.  Uvědomili si svoji vzpurnost: „Mojžíši, zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě.“ Bůh je vždycky zaopatřil. Měli chodit vírou, od oázy k oáze. Od jednoho pramene k druhému. Od skupiny palem k další skupině palem. Volali: „Přimluv se za nás u Hospodina, aby nás těch hadů zbavil!“ Nezapomněli, že Mojžíš dělal před i po jejich odchodu z Egypta zázraky, ani na zázrak při přechodu Rudého moře.

    Zkusme si tu událost promítnout do současnosti. Nesymbolizuje pokušení nás věřících, obrácených, znovuzrozených lidí vrátit se k hříšným praktikám, ke starým způsobům života, ze kterých jsme byli vysvobozeni? Jenže: to znamená znovu otročení hříchu! Na jehož konci je duchovní smrt. V momentě ďáblova pokušení nemáme chuť právě na tuto věc myslet. Ani Izraelci na to myslet nechtěli.

    Proto Hospodin na Izrael poslal ty jedovaté hady. Aby si uvědomili, jaký důsledek to má. Smrt. Ti hadi – to byla názorná ukázka důsledku otročení Egyptu. Smrt, to není jenom trest, to je účinek hříchu. Chcete se vrátit do Egypta? Tak si připomenete, co to byl Egypt.  Pokud farao Izraelské muže nechával žít, bylo to jen proto, že je potřeboval na otrockou práci? Někdy ďáblovi dáme zelenou. Potom se divíme, že nás poráží! Ďábel je pánem tohoto světa. Jen díky Boží ochraně na tom jsem tak jak jsem. Po svém obrácení totiž znovu začneme někdy pošilhávat po starých svodech, ze kterých jsme byli předtím vysvobozeni. Zdá se nám, že život v hříchu byl někdy docela příjemný. Najednou nás napadne myšlenka, že ten život před obrácením nebyl zase tak špatný. Vždyť mi vlastně ty drogy pomohly! Ano – ke smrti. Odplatou za hřích, odplatou hříchu je smrt. Důsledkem života v hříchu je peklo, duchovní smrt. Toto je ďáblův klam, nejstarší trik. Ďábel obchází jako lev, který nás chce zadávit. Ukradnout svobodu od hříchu, vítězství nad hříchem.

    Mojžíš jako věrný správce sboru prosí za své ovečky. Nenech je zahynout, ušetři je! Dej jim ještě šanci, shlédni na to, že dělají pokání! A Hospodin věrného pastýře Mojžíše vyslyšel. Dává mu příkaz. Z bronzu musí udělat maketu stejně ohnivého, ale velkého hada a vztyčí ji uprostřed tábora na žerď. A nyní Mojžíš nechává vyhlásit, že kdo z uštknutých se na toho bronzového ohnivého hada podívá, nezemře. K uzdravení stačí jen na něj pohlédnout.

    Vzal jsem svého syna Jeronýma na letiště do Mošnova na dny NATO, aby se podíval se na letadla. Prodírali jsme se silnicí mezi kolonou aut množstvím lidí. Už první den rozhlasem z reproduktorů vyhlašovali, že už počet návštěvníků přesáhl sto tisíc. Mojžíš měl na starosti několikanásobně početnější lid. Neměl žádné ozvučení ani rozhlas. Ale jeho zpráva se brzy roznesla po táboře. Bylo již mnoho mrtvých a dalším běželo o život. Kde jen Mojžíš hada na té žerdi vztyčil? Každý, kdo byl uštknutý, chtěl zahlédnout maketu toho velkého bronzového hada. Nastala tlačenice. Byly tam matky s dětmi. Lidé vyšší postavy zacláněli ve výhledu těm menším. A komu se podařilo dostat k maketě na dohled, stačilo ji jen zahlédnout, byl zdráv. Tak postupně Izraelci přestali umírat. A když přestal jed působit, mohli pod Mojžíšovým vedením ve svém pochodu zase Izraelci pokračovat dál.

    Co znázorňuje ten velký had ohnivec? Jaký má ta jeho maketa duchovní význam? Po tom památném rozhovoru Nikodéma s Ježíšem, nejpozději do tří let, byl vztyčen před Jeruzalémem na kopci kříž.  Židé donutili Římana Piláta, aby vydal rozkaz svým vojákům a nechal na něj přibít Ježíše. Byl to Boží Syn, který byl takto přibitím na kříž vyvýšen. Slovo apoštola Pavla ve 2Kor 5,21 může být klíčem k vyložení duchovního významu toho velkého bronzového hada vztyčeného na žerdi. Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. Pochopíme-li totiž, že velký bronzový had, kterého na žerdi vztyčil Mojžíš uprostřed tábora, sumarizoval všechny ty jedovaté hady, kteří řádili v táboře.  Ten, který neučinil hřích, byl sám ztotožněn s  tím jedem, s hříchem. V kralickém překladu to zní – ten, který neučinil hřích, byl učiněn hříchem. Nejenže ztělesnil všechny hříchy, které kdy byly spáchány, stále jsou páchány a ještě páchány budou. Pán Ježíš byl hříchem učiněn. Otec se na svého Syna tudíž nemohl podívat, když byl jeho Syn učiněn hříchem. Do Božího království nic nesvatého nemůže. Bůh je svatý. Když se Otcův pohled odvrátil od Syna, učiněného naším hříchem, Ježíš volá: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?  Syn musel zemřít.

    Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

    Kdo jí může dosáhnout, této Boží spravedlnosti??? Každý, kdo se podívá na Ježíše ztotožněného s jeho vlastním hříchem!!! Nemůžeme se na Ježíše podívat jinak než vírou. Kdo věří, že Ježíš nepoznal hřích? Že je opravdu Boží Syn? Že v jeho ústech nebyla nalezena lest? Ježíš byl učiněn mým hříchem. Tvým hříchem. Had na žerdi vztyčený Mojžíšem sumarizoval všechny ty jedovaté hady, kteří řádili v izraelském táboře.  Kdo se na něj podíval, nezemřel, ale uzdravil se. Dále žil. Boží svatý Syn byl učiněn hříchem, abych já mohl dostat život.  Abych se na Syna mohl podívat vírou. Abych skrze tento pohled dostal odpuštění. Můj hřích, jed, který jsem byl infikován, smrtelně nakažen, přestává působit. Dostávám život. Toto působí víra. To je uzdravující pohled. Pohled na Ježíše, který dává život. Nikodém tváří v tvář svatému Ježíši si také při pohledu na něj uvědomoval svoji hříšnost. Nikodém potřeboval uvěřit v Ježíše jako  v pomazaného Mesiáše. Podívat se na něho novým pohledem. Když mu Ježíš připomněl událost s Mojžíšem, který vyvýšil hada na poušti, byla to v tu chvíli prorocká řeč. Zanedlouho, do tří let, tomu i Nikodém pod křížem, na kterém visel Ježíš, s kterým tehdy v noci mluvil, mohl porozumět. „A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále“. Pohled víry na vyvýšeného Božího Syna, jako na toho svatého, který byl učiněn hříchem kvůli mně, mi dává život.

    Žid 12, 1n „..Proto i my, …odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle….podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.

    Musím se upínat zrakem víry na Ježíše.  Otec jej svou mocí vzkřísil, Ježíš vstal z hrobu, a vystoupil na nebe. Ježíš moji víru stále vede.  Pohled víry na Ježíše vyvýšeného na Boží pravici, kde přebývá na nebeském trůnu u Otce, můj život udržuje.  Jde o hodně. Jde o udržení života věčného. Není to jenom tak jednoduché, že uvěřím v Pána Ježíše a ono půjde vše dál nějak tak samo…  Je nám přece uloženo, vytrvat v běhu, stále s pohledem upřeným na Ježíše, který naši víru stále vede. To je po nás vyžadováno, tak je nám to uloženo. Od počátku až do cíle.

    Hodně času trávíme tím, že upřeně hledíme na televizní obrazovku. Mít upřený pohled na Ježíše znamená nepřetržitě jej stavět do centra pozornosti. Učinit jej alfou a omegou svého přemýšlení a uvažování. Tak nás Kristův Duch naplní.

    Neboj se Bibli číst každodenně toho, neboj se, že ti časem její čtení zevšední. Písmo je nadpřirozená studna Boží moudrosti, která nemá dno. Naše přemýšlení se pod působením Božího Slova stává duchovním uvažováním, modlitbou. Pak (Ga 2,20) nežijeme už my, ale žije v nás On. Tak nás Boží Duch naplňuje.  Potřebujeme jej také, když Krista zvěstujeme druhým lidem.  Takto je také možné, jak píše Pavel, že náš život je modlitbou bez přestání.

     bratr Jan Kočnar

Comments are closed.