(Horní Bečva, konference kazatelů CB s manželkami 6/ 10/ 1999)
1. Úvod (osobní vstup)
2. Co je charizmarické hnutí (některá základní fakta )
3. Některé závažné otazníky (kritika, mýty)
4. Osobní obohacení (7 užitků)
5. Moje vize (biblická rovnováha v církvi)
ad 1/
· Na otázku v nadpise nemám definitivní odpověď; od dětství dodnes se vyrovnávám s doteky charizmatického hnutí. Jako dítě jsem se setkával s výrazně letničními prvky v nejdecké stanici karlovarského sboru CB, v 80. létech jsem jako student teologické fakulty poznával společenství kolem pastora Dana Drápala v Praze na Maninách. Také během své kazatelské služby, v pastoraci i misii, i díky ekumenické spolupráci jsem hlouběji mohl poznávat důrazy chariuzmatické obnovy. Přestože nejsem žádný „typický“ charizmatik, věřím, že charizmatická obnova - přes některá svá nebezpečí a vážná úskalí - má co říci, a je ve svém základním nasměrování vypůsobená Pánem Bohem.
· Můj příspěvek je spíše svědectví (užívám slova jako myslím, věřím - ne kategorická tvrzení), není to přednáška kovaná do tuhé polemiky.
· Proč mne toto téma vždycky zajímalo? Otto Siegfried von Bibra, německý teolog a učitel na basilejské teologické akademii jednou řekl: „Jedině skrze tvůrčí moc Ducha svatého a skrze službu jeho darů se církev může vyvarovat ustrnutí ve vnější organizaci, utonutí v pobožné přičinlivosti a klamu zbožné sebejistoty.“
ad 2/
· Hnutí, nebo proud - naznačuje pohyb v církvi. Vnímáme tato slova spíš negativně? (sekty, hnutí New Age, religionistické proudy, které agresivně zhltnou nepřipraveného člověka atd.) Přesto pohyb, proud, šplouchnutí v líných vodách může být také něco velmi pozitivního.. Ze zkušenosti víme, že každé hnutí či proud může být málo čitelné, špatně uchopitelné až bezbřehé, i silně jednostranné. Navzdory tomu, myslím, že nemůžeme dopředu vyloučit, že Pán Bůh tu a tam probudí nějakého líného kapra, aby rozhýbal stojatou vodu církevního rybníku...
· Viz tzv. Evangelikální hnutí, které má počátky v prvních desetiletích 18. st., dále probuzenecké hnutí. Evangelická aliance je např. také produkt určitého pohybu v evangelikálním prostředí; či Laussanské hnutí pro světovou evangelizaci atd.
· Charizmatické (od charizma= dar milosti = dar Ducha Svatého); obtíže v přesném vymezení spíše přibývají, jelikož pneumatologie nemá v bibli tak jasné obrysy a tak zřetelnou dogmatiku, jak bychom si přáli. Proto vzniká poměrně velký prostor pro různé pochopení i zkušenost.
· Charizmatické hnutí vzniká v 50. - 60. letech 20. st. a navazuje na letniční hnutí, které je asi o 50 let starší. Nezapře evangelikální pozadí - společné momenty: důraz na osobní zkušenost, výrazný christocentrizmus, velký zájem o misii a evangelizaci, některé společné důrazy v eschatologii... Na rozdíl od evangelikálů však klade veliký letniční důraz na osobu a moc Ducha Sv., zejména na dary (charizmata), dále na adoraci a uctívání, nebo i na subjektivní, spontánní vnímání Boží mluvy k člověku apod.
· Charizmatické hnutí si prošlo vývojem od nekritického zdůrazňování darů, přes úsilí o obnovu denominací, dosáhlo výrazného průniku do evangelikálního světa v 80. letech, až k velkému důrazu na ekumenickou evangelizaci na konci 20. století.
V 60. letech proniklo do ŘKC - hovoříme o „Katolické charizmatické obnově“. ŘKC usilovala zapracovat
charizmatické hnutí do své tradice - dala mu prostor a ponechala jisté hranice.
Americký katolický teolog Peter Hocken, v knize Strategie Ducha? píše, že charizmatická obnova v ŘKC
přinesla:
- novou přímost vztahu ke vzkříšenému PJK
- novou lásku k němu a Jeho slovu
- novou schopnost chválit Boha
- novou schopnost vydávat svědectví v moci Ducha
- nové zkušenosti slyšení Božího hlasu a poznávání Jeho vůle
- nové zkušenosti s charizmaty
Toto pojetí charizmatické obnovy je mi blízké a vzácné, toto jsme čerpal skrze kontakt s charizmatickým
proudem.
S charizmat. hnutím jako s celkem se sice identifikovat nemohu - ale za tyto prvky charizmatické obnovy
jsem Pánu Bohu vděčný.
ad 3/
· Jsem evangelikál, odkojený rodinnou pietistickou tradicí a radikální dogmatika charizmatického hnutí je mi cizí. S vděčností však přijímám některé důrazy charizmatické zbožnosti. To mi ovšem nijak nebrání rozlišovat slabiny a nebezpečné víry tohoto proudu. V tak členitém prostředí jako je charizmatické hnutí, však můžeme snadno sklouznout k povrchním úsudkům, ze kterých se snadno stanou předsudky - až mýty. Některé otazníky:
· Není pravda, že by charizmatici nemilovali a nectili Boží slovo (v tom se od nich můžeme i učit); na „špici“ evangelikálního pelotonu v ČR, když jde o modlitební nasazení a misijní zápal, nás vystřídali „charizmatici“. Problém někdy je, jak se s Písmem v charizmatickém hnutí zachází - někdy je to eisegeze namísto exegeze...(namísto, aby se z textu vykládalo, tak se do textu vkládá)
· Charizmatický proud opakovaně sklouzává k podceňování normativní autority Božího slova a křesťanského učení nad každou subjektivní zkušeností; na druhou stranu před nás staví výzvu, zda se nám neztratilo něco ze zdravého napětí mezi úřadem a charizmatem, mezi prorokem a učitelem v apoštolské církvi; zda jsme neztratili povědomí o tom, že Pán Bůh mluví také i jinak, než skrze literu Písma.
· Charizmatický proud ve svém důrazu na dary ducha, podceňuje někdy ovoce ducha, a zapomíná na to, že Duch svatý na prvním místě probouzí a kultivuje jemnocit našeho svědomí. My evangelikálové však někdy potlačujeme dary ducha ve jménu ovoce ducha - setkal jsme se i s případy, kdy se ovoce konfrontovalo s dary...Chápat I Kor 13 jako zdravější alternativu I Kor 12 je myslím také příklad hrubé eisegeze - tentokrát mezi evangelikály.
· Násilné až mechanistické zevšeobecňování charizmat a jejich aplikace v charizmatickém hnutí (ve stylu každý musí mít všechno a hned) je stejně teologicky neudržitelné jako naopak názor, že zmíněná charizmata jsou specifickým problémem vybočujícího korintského sboru, a nás se netýkají.
· Charizmatické hnutí ve svém důrazu na zázračnou Boží moc a dary ducha snadněji ztrácí ze zřetele hořkost Kristova kříže; to se ale netýká samotné osoby PJK. Peter Hocken, v knize Strategie ducha? píše: „Je mylné se domnívat, že letniční důraz na Ducha Sv. nutně vede k menší pozornosti vůči Božímu Synu.“ V naší zbožnosti možná někdy zase chybí plné vědomí Kristova triumfu nad Satanem, ze kterého plyne požehnání pro celý náš život a odvaha k přemáhání překážek (viz např. J 16,11).
ad 4/
V čem mě osobně obohatila zbožnost charizmatického hnutí ?
1. Objevuji nové rozměry vztahu k 3. Boží osobě - PJK např. řekl, Duch Svatý nám bude říkat to, co uslyší od něj (J 16,14).
2. Mohu rozvíjet nově svoje osobní ztišení a adoraci (chvála).
3. Získal jsem odvahu ke konkrétním modlitbám za nemocné, se vzkládáním rukou a mazáním olejem.
4. Poznal jsem, že se nemusím bát do vztahu s PJK zapojit i své emoce, city (nejsou nosné, ale bez nich je život chudý). Zralý křesťan na citech nestaví, ale okořeňuje jimi svůj duchovní život.
5. Prožil jsem potřebné pokoření z vlastní evangelikální pýchy a ze servilního obdivu k teologické racionalitě. Mohu mít dnes potěšení i ze situace, kterou nemám „v ruce“, které teologicky nerozumím a za které mohu říct jen: „Dělej tedy Pane Ježíši, co ty chceš“.
6. Odložil jsem strach z duchovních darů v celé jejich šíři (xenofobie).
7. Získal jsem hlubší cit pro význam díla Ducha Sv. Někdy se ptám: Kolik aktivit, akcí by v mém životě, v mé církvi běželo nedotčeně dál, jakoby se nic nestalo, kdyby byl náhle vzat Duch Svatý ?
ad 5/ VIZE
· Nechci v žádném případě charizmatickou obnovu glorifikovat, ale usiluji o to, aby se na druhou stranu nedemonizovala. Myslím, že bychom jako evangelikálové mohli a měli v našem prostředí rehabilitovat některé biblické pojmy (např. proroctví, či vymítání démonů), které byly zprofanovány buď vinou extrémů v charizmatickém a letničním hnutí, nebo vinou naší reakce na tyto extrémy.
· Domnívám se, že evangelikalizmus ještě nevyčerpal všechen potenciál, který mu Pán Bůh svěřil, a že můžeme rozvinou prostor, ve kterém najdou své pevné místo některé zdravé důrazy charizmatické obnovy.
· Toužím po biblické rovnováze v mém osobním životě, po rovnováze mezi dary a ovocem, což jsou dvě strany jedné mince.
· Nemohu se smířit s názorem, že cesta bez vlivu charizmatické obnovy je vyšlapaná, osvědčená a bez rizika - rozhodně je to menší zlo. Nechci jít cestou menšího zla, ale cestou biblické rovnováhy mezi Kristovým křížem a mocí Ducha.
· Vyhlížím církev, která v sobě spojí na jedné straně ryzí evangelikální důraz na kvalitní kázání slova, vycházející z kvalitní práce s biblickým textem, jasnou výzvu k pokání a rozhodnutí pro PJK, a - na druhé straně - radostnou a pestrou adoraci, i praktické rozvinutí všech duchovních darů.
Tomáš Holubec 10/99