Poklad v hliněné nádobě

• 22. 8. 2013
• | Kázání

Jsou slova, která znějí člověku přímo kouzelně. Jsou slova, která dovedou vybičovat lidskou touhu i lidskou aktivitu. Jedním z takových slov je poklad. Lidé odedávna toužili po pokladech. Někteří protože měli nedostatek, jiní z pocitu nespokojenosti. Poklad by jim pomohl, aby se splnila jejich přání. Slýchávali jsme o zlatokopech na Aljašce. Byli jako posedlí touhou po zlatu, říkalo se, že mají zlatou horečku. Dodnes se lidé potápějí, aby objevili poklady potopených lodí. V česku jsou hledači pokladu, který prý kdesi zakopali nacisté v době, kdy se chýlila ke konci 2 svět. válka. I děti hrají rády hru „hledání pokladu“.

 2 Korintským 4,5-11 Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl `ze tmy ať zazáří světlo´, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.  Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život.

Apoštol Pavel píše do Korintského sboru o sobě i věřících tamějšího sboru: Máme poklad! Nemyslí na poklad fysický. Sám byl chudý a na svoji obživu si vydělával výrobou stanů. Když napíše: Máme poklad, má na mysli bohatství duchovní. „Bůh zazářil v našich srdcích, aby osvítil lidi poznáním Boží slávy v osobě Ježíše Krista“. To je ten poklad. Poznání Boží slávy v Božím Synu. Apoštol byl kdysi výborným znalcem Bible SZ, byl vynikajícím bohoslovcem, ale v jeho srdci byla tma. Až teprve na své cestě do Damašku nastala změna. Bůh, Pán Ježíš se dal Pavlovi poznat. A tehdy do jeho srdce proniklo světlo. Bůh se dotkl i našich srdcí. Promluvil k nám velmi osobně a dal nám poznat svoji slávu, když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista. Byl nám darován poklad víry. Ten poklad proměnil naši temnotu a nám zazářilo světlo Božího poznání. Poznali jsme Boha jako svého Otce, Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele a bratra a dokonce v něm smíme mít svého přítele. Máme poklad ohromné ceny. Nezrezaví, nezetlí a neznehodnotí se. Je to poklad, který s námi půjde až za hrob. Máme poklad víry a naděje. Poklad Boží přítomnosti v nás. Poklad Ducha svatého.

To vědomí že jsme vlastníky pokladu, vědomí našeho privilegia nám ale někdy pomáhá k domýšlivosti. Někdy se díváme na své okolí přezíravě. A povýšeně. Ale je to náš vlastní život, který nám brání, abychom se cítili nadřazenými. Stáváme se obětí okolností, které neumíme změnit. Dýcháme vzduch, který nám škodí víc než jinde v Evropě.  Dotýkají se nás také změny ve společnosti. Máme smrtelné tělo se všemi jeho slabostmi. Jsme vystaveni bolestem a slabosti. Obrazem apoštola, ten Boží poklad byl dán do hliněné nádoby našeho těla. Hliněná nádoba je sama o sobě křehká a bezcenná. Nakonec se obrátí v prach nebo popel. Lidé hovoří rádi o své moci. V době atomové energie se člověk chlubí silou, kterou má pod svou kontrolou. Ale skutečnou charakteristikou člověka není jeho síla. Člověka charakterizuje spíše slabost. Vždyť člověka dovede zabít kapka vody a doušek vzduchu.

Když se kdysi po vítězné bitvě vracel římský dobyvatel domů, dostávalo se mu velkých poct a velké slávy. Ale zároveň s projevy slávy slyšel při tom svém triumfálním vjezdu také hlasy, které ho měly ochránit před pýchou. Když projížděl na svém válečném voze s věncem na své hlavě davem, lidé mu provolávali slávu. Ale volali také:  Pamatuj, že zemřeš! Život nás obklopuje chatrností a vetchostí, přestože nás Pán Ježíš obklopuje svou slávou. To proto, abychom nezapomněli, že ta lidská chatrnost je naše. Zatím co sláva, ta je Boží. Ta naše lidská chatrnost nám pomáhá. Hledíce na ní a prožívajíce ji, my musíme uznat svou totální závislost na svém Pánu a Bohu.

Apoštol Pavel v textu Písma svatého pokračuje a popisuje, jak prožívá křesťan svůj život. V tom jeho i našem životě se mísí lidská chatrnost a slabost s Boží slávou. Apoštol popisuje ten život věřícího křesťana několika protiklady.

1. „Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých“. Někdy můžeme být postaveni do těžkého prostředí a procházet životem jakoby těsnou soutěskou. Jsme v té své situaci sevřeni, zleva i zprava. Jsme zahnáni do rohu, odkud není úniku. Nemáme prostor kam utéci. Ale přesto tu je jeden od Boha připravený. V kterékoli životní situaci smíme přijít do svatého prostoru před trůn milosti a mluvit se svým Bohem. Pane, ty víš a znáš. Ty víš o mém myšlení, ty znáš mé pocity, radostné i smutné. Prosím pomoz mi a vyveď mne z té tísně. Protože sám si nevím rady. Tak to někdy člověk víry prožívá. „Na všech stranách může být tísněn, ale není zahnán do úzkých“.

2. Jsme pronásledováni, pokračuje apoštol. Ale – nikdy nejsme sami, to je jiný paradox křesťanova života. Nikdy a nikde nejsme opuštěni naším Bohem. K nejzajímavějším svědectvím pronásledovaných křesťanů patří jejich vyznání v době, kdy byli obklopeni lidským hněvem a záští. Právě tehdy okoušeli ten nejkrásnější čas s Pánem Ježíšem Kristem. Když křesťanku Johanku z Arcu v těžké době všichni opustili, tehdy řekla toto svědectví: Je lepší, abych byla sama s Bohem. Jeho přátelství neselže. A neselže ani jeho obhajoba ani jeho láska. Budu doufat v jeho moc, budu doufat až do smrti. Žalmista napsal svoji zkušenost: I kdyby mě opustil můj otec a moje matka, Hospodin se mě vždy ujme /Ž 27,10 NEP/.  SP má: I kdyby mě opustil můj otec a moje matka, Hospodin mě k sobě přivine. Můžeme si představit krásný obraz otce nebo matky, když k sobě přivíjí své milované dítě. Když byli apoštol Pavel a jeho bratr Síla ve městě Filipis  zbičováni a vsazeni do vězení, a jejich nohy sevřeny do klády, čteme o nich tuto zprávu: „Kolem půlnoci se modlili a zpěvem oslavovali Boha“ /Sk 16,25″. Bůh je naplnil radostí a přiznal se k nim.  První mučedník pro křesťanskou víru Štěpán. V nejtěžší chvíli svého života viděl Boží slávu a Ježíše jak stojí po pravici Boží /Sk 8,/. Naplněn Duchem svatým, zemřel se slovy: Otče, odpusť jim tento hřích /Sk 8/ Nic na tomto světě nemůže změnit Boží věrnost k člověku, který v něho doufá. Bůh slíbil, že s námi bude – v životě i ve smrti.

3. Apoštol se také někdy dostal do situace, kdy byl u konce se svými schopnostmi. Ani jeho bohaté letité zkušenosti mu nepomohly. Ale nikdy neztratil dobrou naději. Jsou v životě chvíle, kdy nevíme, co máme dělat. Někdy je křesťan sehnut pod tíží nějakého břemene a vidí nad sebou jen mraky. Ale smí mít naději. Ví, že zase vyjde slunce a on bude se hřát v jeho paprscích.  Někdy se křesťan musí učit té největší ze všech zkoušek. To je zkouška podobná té, které se učil Pán Ježíš v Getsemane. Zkouška, kdy má člověk do svého života přijmout něco, čemu zcela nerozumí. A tehdy se člověk učí, aby pověděl: Otče můj Pane, co děláš, děláš dobře a děláš to z lásky ke mně. A na této víře postavím svůj život. Člověk může být a někdy bývá u konce se svými možnostmi. Ale nikdy nemusí ztrácet nadějí v pomoc a přítomnost Pána Ježíše Krista.

4. Jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi, to je další paradox křesťanova života. Každý křesťan může někdy upadnout. Ale nikdy není poražen s konečnou platností. Může ztratit jednotlivý boj, ale nikdy neztratí celou bitvu. Vždy znovu smíme přijít k Pánu Ježíši se svým proviněním a vyznáním, abychom pak mohli znovu povstat a jít dál. Apoštol píše v jednom ze svých listů: Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mne vysvobodí z tohoto těla smrti? Ale pokračuje: „Jedině Bohu buď dík, skrze Ježíše Krista našeho Pána“ /Řím 7,24-25/.

Apoštol napsal korintským o několika paradoxech křesťanova života. A pokračuje ve svém listu tím, že odhaluje něco z tajemství svého osobního života. Píše, proč byl schopen obstát a vydržet všechny životní útrapy spojené s jeho věrnou křesťanskou službou. Odtajní, proč byl schopen běžet dobrý běh své víry až do svého pokročilého věku. V textu svatého Písma uvádí tři důvody, proč tomu tak bylo. Krátce se o nich ještě zmíním.

1. Pavel věděl o jedné důležité věci. Jestliže chce člověk žít život s Pánem Ježíšem, musí být ochoten sdílet rizika takového života. Jinak řečeno, jestliže chce člověk žít s Bohem, musí být ochoten s ním zemřít. Jak to apoštol myslel, když píše: Když žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt? Apoštol znal a také pro sebe přijal zákon křesťanského života a ten zní: Bez kříže není koruny. Pán Ježíš to pověděl svým učedníkům těmi známými slovy: „Kdo jde za mnou a nebere svůj kříž, není mne hoden. Kdo najde svůj život, ztratí jej, kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ /Mt 10,38-39/. Člověk potřebuje umřít věcem, které chce on sám a musí se naučit přijímat vůli svého Pána. Ještě jinak řečeno, člověk je vybízen, aby zemřel hříchu v jakékoli podobě. Brát na sebe svůj kříž a následovat Pána Ježíše, to je ta cesta každodenního umírání. To je cesta posvěcení.

2. Pavel nikdy nezapomínal na Boží moc, kterou byl Pán Ježíš vzkříšen z mrtvých. O Pavlovi víme, že byl velmi odvážným kazatelem. Kázal v nebezpečném a rizikovém židovském prostředí a nedbal při tom na svou vlastní bezpečnost. Věřil, že i kdyby přišel o svůj fysický život, jeho Bůh ho může znovu vzkřísit. Proto riskoval bití, vězení, i vlastní život. Nic mu nebylo tak drahé, jako dosažení věčného života na cestě věrné služby svému Pánu.

3. Apoštol si byl také zcela jistý, že prostřednictvím jeho utrpení a zkoušek budou mnozí lidé přivedeni ke světlu a poznají Boží lásku. Jeden člověk vypracoval plán přehrady, která měla pomoci zúrodnit část neúrodné pouště. Během stavby přišli někteří dělníci o život. Když bylo dílo dokončeno, umístili na zeď té přehrady pamětní desku. Byla na ní vyryta jména všech, kteří během stavby zemřeli. Byl tam také nápis: „Tito zemřeli, aby se poušť zaradovala a rozkvetla jako růže“. Podobně pracoval ve službě svému Pánu apoštol Pavel. Překonával překážky a všechny těžkosti misijní práce, protože věřil, že nepracuje zbytečně. Věřil, že také s jeho pomocí budou k Pánu Ježíši Kristu přivedeni noví lidé. Když má věřící křesťan toto Pavlovo přesvědčení, pak ho může v životě potkat cokoli. Ví, že to bude vždy nějak použito ve prospěch věci Pána Ježíše Krista. Ta jeho a naše víra, to přesvědčení že nepracujeme nadarmo, ta víra nám pomáhá, abychom tak jako Pavel běželi dobrý běh své víry. To všechno co apoštol Pavel ve svém listu vyjmenoval, to všechno je kvůli vám, píše do církve. Ti, kteří v církvi pracují a namáhají se, to dělají kvůli svému Pánu a také kvůli nám všem. To smí být přesvědčení každého, kdo něco dělá ve prospěch Kristovy církve. Aby se Boží milost ve mnohých hojně rozmáhala a aby přibývalo i díků k Boží slávě.

AMEN

kazatel Karel Buba