Ukázky původních dokumentů

Svobodná církev reformovaná (nynější Církev bratrská) nepatřila mezi státem uznané církve, neměla právní subjektivitu, a proto ani nemohla vlastnit žádné nemovitosti. Původní stodola za Husovým domkem přestavěná na modlitebnu byla tedy zakoupena do osobního vlastnictví br. kazatelem A. Adlofem. Když pak církev založila spolek „Betánie“, který vlastnil všechny nemovitosti – modlitebny církve, byla i husinecká modlitebna spolu s přilehlou zahradou roku 1896 převedena – prodána tomuto spolku.

Ukázka rukopisu kazatele Zelinky: 1 2

Jakýsi sedlák, představený obce Tvrzic, Zelinkovým svěřil svou dvanáctiletou dcerušku na byt, aby se přiučila hře na harmonium a ručním pracím a byla vedena k životu z Boha. To probudilo zájem i u ostatních a s. Zelinková měla brzo doma skupinku děvčat, které vyučovala ručním pracím, hře na harmonium, zpívala s nimi duchovní písně a vedla je k poznání Boha. To probudilo nelibost úřadů, které udělily manželce kazatele pokutu 10 zlatých. (Pro srovnání roční plat učitele dělal 100 zl. a dělníka 100-200 zl.)

Všimněte si, že z pozvání do shromáždění jsou vyloučeny školní děti. Zákon zakazoval zvaní a účast dětí římskokatolického vyznání na bohoslužbě jiných církví.

V letech 1901 a 1922 se v Husinci konala výroční konference celé církve.
 

Do roku 1948 platil každý sbor nejen cestovné, ale i celou mzdu svého kazatele přímo ze svých zdrojů.

Pro výběr finančních příspěvků od členů na provoz sboru se dlouho používala obálková metoda. Na začátku měsíce dostával člen od pokladníka sboru obálku, ve které pak pokladníkovi odevzdal svůj měsíční finanční příspěvek sboru. Příspěvky byly na obálce evidovány.

Původní matrika prvních členů sboru.

Pokladní kniha z roku 1941.

 

Do roku 1948 byla mládež sboru organizována na spolkovém principu.

Ve válečných letech bylo pro schůze spolků (a tedy i mládeže) nutno povolení německých úřadů a schválení jejich programu.

Po nástupu komunistů k moci a ustanovení "Národní fronty" se začal zostřovat státní dohled nad spolky a církvemi. Také i spolek mládeže Hus musel podávat hlášení komunisty ovládané Národní frontě a vyžádat si od ní schválení nejen stanov, ale i jednotlivých funkcionářů spolku.

V době totality nesměl nikdo kázat Boží slovo bez předchozího státního souhlasu. Souhlas potřeboval nejen kazatel sboru, ale kdokoliv, kdo ve sboru a na jeho stanicích měl kázat (tzv. laičtí kazatelé). Souhlas byl vázaný jak na osobu, tak i na místo, pro které platil. Bylo o něj nutno žádat u státního úředníka - tajemníka Okresního národního výboru pro věci církevní, který nad církvemi vykonával státní dohled. Bez jeho schválení se ve sboru nesmělo nic konat.

Ačkoliv v době totality stát nijak nepřispíval na provoz sborů a sbor si tak (až na plat kazatele) všechno hradil sám ze svých dobrovolných sbírek, státní úředník (Tajemník ONV pro věci církevní) přísně dohlížel na hospodaření sboru. Všechno podléhalo jeho schválení. Když se v době stavby modlitebny zvedly výdaje sboru na elektřinu, telefon a pohoštění, církevní tajemník odmítl tyto výdaje schválit a vyžádal si vysvětlení a zdůvodnění jejich navýšení.