Ježíš jako jádro křesťanství, dva fenomény Kristovy osobnosti, megaloman, legenda či fakt? Ten, od něhož se počítá letopočet aneb kdo byl Ježíš a co s ním?
1. Úvod: Ježíš jako jádro křesťanství
Ježíš Kristus je jádrem našeho „jádra křesťanství.“ – samotné křesťanství je odvozeno od jeho jména Christos, nikoliv od křtu, jak to na první poslech může v češtině znít.
Dnes večer bych chtěl vyložit, proč tomu tak je, proč je pro lidstvo a pro křesťany zvláště tak důležitý, že se od jeho narození dokonce začal počítat nový věk?
2. Problém: dva fenomény Kristovy osobnosti
Kristus, tak jak je zachycen v bibli, je problematická osobnost:
a) Velký učitel
Na jedné straně je téměř všemi uznávána hloubka a rozumnost jeho morálního učení, dokonce i odpůrci křesťanství potvrzují, že formuloval a žil tak vznešené a morální ideje, že jej lze jen těžko s kýmkoli srovnat.
b) Bůh
Na druhou stranu je zde docela otřesný nárok, který si Ježíš dělá. Tvrdí o sobě, že je Bůh.
A netvrdil to jen v době svého vzestupu, ale důsledně to opakoval neustále, i když to mnohé nesmírně dráždilo a nakonec se toto tvrzení stalo důvodem jeho popravy.
A také čteme, že v souladu s tím, co o sobě tvrdil, také celou dobu jednal:
Kudy chodil, nadpřirozeně uzdravoval nemocné, dokonce křísil mrtvé.
Dokázal krotit přírodní živly.
Běžně lidem říkal: „Odpouštím ti hříchy.“ (Kdo může odpouštět hříchy? Můžu já Frantovi odpustit Petrův dluh?)
Vyhlašuje, že dokud je zde, nikdo se nemusí postit. (A farizeům běželo hlavou: „Kdo si myslí, že je?“)
Když se ho v klíčovém okamžiku u soudu zeptá velekněz: „Kdo jsi?“ Odpoví bez zaváhání: „Já jsem ten Pomazaný, Syn nestvořeného Boha, a uvidíte mě na konci dějin jako soudce vesmíru.“
3. Jak to vysvětlit? Megaloman? Legenda? Fakt?
a) Megalomanský šílenec
Pokud evangelisté zachytili věrně Ježíšova slova a činy, pak je možné jen dvojí vysvětlení. Buď byl naprostý šílenec nebo skutečný Bůh.
Žádný vůdce ani velký učitel o sobě nikdy nic tak megalomanského netvrdil. K tomu viz: Lewis, C.S.: Bůh na lavici obžalovaných (esej: Co si máme počít s Ježíšem?), Návrat 1997, str.71-72.
b) Legenda
Poněvadž hypotéza šílence dává jen málokomu smysl, neboť Ježíš kromě toho Božského tvrzení vůbec na šílence nevypadá, mnozí došli k závěru, že Ježíš ve skutečnosti o sobě tyto megalomanské věci nikdy netvrdil, a že to byli pouze jeho učedníci, kteří záměrně svého hrdinu takto vymalovali, přeháněli, a tak vznikla legenda. Byl to obyčejný, i když vznešený a moudrý člověk, kterého si následovníci prostě zbožštili.
Ovšem toto vysvětlení má dva zásadní problémy (jeden věcný a druhý logický):
1) Evangelia nejsou legendární literaturou. Nejsou dost umělecká, aby mohla být legendami.
Např. jsou přeplněna nudnými detaily:
– 153 ryb (Jan.21:11)
– „…když jsem vše znovu důkladně prošel…“ (Luk.1:1-3)
– „V patnáctém roce vlády císaře Tiberia…“ (Luk.3:1)
– „Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi.“ (Jan 8:6)
Umění vymýšlení podobných drobných nepodstatných detailů za účelem zvýšení přesvědčivosti vyprávění je čistě moderní literární prostředek, starověké báje a legendy se takto nepsaly.
Navíc do teorie uměle vybájeného a vylepšeného životopisu zakladatele náboženství nezapadá. Proč by „tvůrci“ náboženství, tedy autoři, vymýšleli události, které neprospívají jejich záměru: vzájemné soupeření učedníků, vlastní poklesky, zradu a útěk po zatčení, zapření, poznámky posluchačů, že Ježíš je pomatenec, zármutek hrdiny, výkřiky na kříži apod.
Navíc na vznik legendy nebylo dost času. Legenda vzniká tak, že se po desetiletí i staletí vypráví příběh, který se možná zakládá na nějaké pravdivé události (i když nemusí), ale časem k němu každý něco přidá, něco zveličí či přežene až z toho nakonec vznikne vyprávění, o kterém se ví, že se tak původně neodehrálo a historičnost se od něj ani neočekává. Ovšem s evangelii se to má jinak. První písemné záznamy začaly být pořizovány už kolem 25. až 40. roku po Kristově smrti, přičemž motivací písemného záznamu bylo, aby se zachovala skutečnost – očití svědkové totiž již vymírali a též se objevovali falešní svědkové. Srov. Luk.24:18, zde je zmínka o dvou učednících na cestě do Emauz, jeden je zmíněn jménem, druhý ne. Proč? Kleofáš zřejmě ještě žil a mohl Lukášova slova potvrdit, druhý učedník už nežil, nebylo proto třeba udávat jeho jméno.
2) Evangelisté, učedníci Krista byli všichni Židé, a ti by takovou legendu nikdy nevymysleli. Bůh, který se stal člověkem – taková myšlenka byla pro Žida svatokrádeží. Ani učedníci sami tuto myšlenku nepřijali snadno. Židé měli jiné očekávání: Mesiáš měl být „rek udatný“, vojevůdce, vysvoboditel od okupantů, zachránce z otroctví. Ale tento Ježíš se narodil chudým rodičům, chvíli se živil tesařinou/truhlařinou, 3 roky se živil jako potulný kazatel (kterých bylo spousty), a potom, co vyvolal v Jeruzalémě spory byl uvězněn a popraven. V podstatě fiasko. A toto fiasko prý uchvátilo skupinu blouznivců natolik, že se nesmířili s jeho smrtí, prohlásili ho za vzkříšeného a podařilo se jim přesvědčit ještě další blouznivce, kteří tomu uvěřili. To nedává smysl. Proč by to dělali? Čím by taková smyšlenka měla být zajímavá nebo dokonce vznešená? Proč by to někomu stálo za to nechat se mučit v římských arénách a pokládat život? Že by se kvůli takovéhle vylhané smyšlence lámaly letopočty?
c) Třetím možným vysvětlením je, že vše, co je o Ježíši Kristu zachyceno, je míněno jako fakt.
Když ten biblický text necháme mluvit tak, jak je zapsán, začne to teprve dávat smysl.
Ano, z hlediska vypravěčského je to trochu nudné čtení, je to rozvláčné, detailní i obtížné, ale to je přesně to, co můžete čekat od písemného pokusu zaznamenat historickou skutečnost.
Ano, je tam nesmírná moudrost a hloubka morálního učení a zároveň tam jsou silná slova jako „já a Otec jsme jedno“, „já jsem alfa i omega“, „odpouštím ti tvé hříchy“, „já jsem ta cesta pravda i život“ „já jsem přemohl smrt“, ovšem to je přesně to, co můžeme čekat od Božího Syna, který přichází zachránit člověka, vysvobodit ho, ovšem nikoliv z otroctví vnějšího (od okupantů), ale vnitřního (od hříchu), který přichází vysvobodit člověka z moci hříchu a smrti.
A u takového počinu takové osobnosti chápu, proč je to přelomové, proč se od Ježíše Krista počítá nový letopočet. Spása člověka je velká věc. Pokud Bůh opravdu přišel v osobě Ježíše Krista přemoci moc zla, hříchu a smrti, pak je to trochu děsivé a zároveň to nejdůležitější v dějinách lidstva.
Osobně: Pokud je to vybájená židovsko-antická mudroslovná povídačka, nedělá to na mě o nic větší dojem než Homérova Odysea nebo epos o Beowulfovi či o Přemyslu oráčovi. Ovšem pokud je to celé pravda, pak to má neskonale závažné a zároveň nádherné důsledky (o kterých bych s vámi rád ve druhé části diskutoval).
4. Závěr
Dovolte, abych dnešní „jádrovou“ tezi na závěr zasadil do širšího kontextu, aby bylo zřejmé, jak to souvisí s tím, co jsme si říkali na minulých setkáních: Bůh, stvořil vše, co je, včetně člověka, člověk se však svému Stvořiteli vzepřel, odvrátil se od něj, a tím propadl hříchu a smrti, Bůh ovšem miloval člověka a proto sestoupil za ním do stvořeného světa, aby člověka svou láskou získal zpět a zachránil ho z moci hříchu a smrti.
Do tohoto kontextu hypotéza Ježíše jako lháře, megalomana, nebo smyšlené postavy nezapadá. Jediné, jak to dává smysl je, že Ježíš Kristus byl skutečně Božím Synem. Takový skutečný Ježíš pak oslovuje a proměňuje mnoho lidí, kteří mu věří a říkají si křesťané. A já se k nim přidávám.
Otázky k diskuzi
1. Co si o Ježíši Kristu myslíte? Byl zbožštěn? Blázen?
2. Jak si vysvětlujete ohromné rozšíření křesťanství po Kristově smrti?
3. Pokud jsou evangelia (a bible vůbec) ohledně Krista pravdivá, má to pro vás nějaké důsledky?