1.    Úvod: Církev jako problém
S církví je problém. Současný člověk spíše preferuje osobní religiozitu před organizovanou.
Domnívám se, že tu jsou nejméně dva důvody proč tomu tak je (a pokud byste věděli ještě o dalších, těším se, že mi je povíte v následné diskuzi):
a)    Český člověk nemá důvěru k institucím. Neradi býváme organizováni, evidováni a zavazováni nějakými pravidly či závazky. Měli jsme jich v dějinách dost a velmi často byla použita proti nám. A církev je vnímána právě jako instituce. Panuje obecná představa, že církev je v podstatě o pravidlech, řádech, obřadech, liturgiích, hierarchiích, talárech, kostelech apod. Představa, že by má zbožnost měla být organizována nějakou institucí zní odpudivě. Možná vás opět překvapím, ale to je přesně to, co podstatou církve není. Při těchto večerech chceme jít k jádru, k podstatě, a proto je třeba hned v úvodu říci, že některé z výše zmíněných věcí sice k církvi patří, ale jsou to věci naprosto podružné, nepodstatné. Ovšem uznávám, že mnozí můžete mít s církví osobní zkušenost, která vás k takovému obrazu církve vede. Navíc je tu mocný vliv médií: téměř kdykoliv je v médiích zmínka o církvi, posiluje to tuto mylnou představu.
b)    Církev je skutečně vinna. Napáchala toho mnoho zlého. Z dějin (a ne až tak dávných) se nám vybaví nábožensky ospravedlňované války, prodávání spasení za odpustky, mučení lidí, upalování, inkvizice, zpátečnictví (geocentrismus) apod. A v současné době to z obrazem církve není o moc lepší, slýcháváme, jak se katolíci s protestanty nenávidí v Severním Irsku, slýcháváme o sexuálních skandálech kněží, o propojení církve a STB, o tom, co církev zakazuje, proti čemu protestuje apod. Je sice fakt, že média potřebují skandály, a tak si mnohdy ledacos rádi přibarví, ale je též pravda, že mnohdy není třeba nic přibarvovat, církev je vina, a žel je skutečně příliš často lidem překážkou na cestě za Bohem.
Chtěl bych se vám všem, komu církev byla překážkou, upřímně omluvit. Mrzí mě to a trápí, když vím, že církev či křesťané nereprezentují Krista tak, jak by měli. Možná mi namítnete, že já se přece nemám za co omlouvat, poněvadž jsem lidi neupaloval ani s nikým neválčil a obraz církve nepoškozuji. A přece chci poprosit vás všechny, kdo jste necírkevní za odpuštění, a to ze dvou osobních důvodů: 1) Vina církve je skutečná a mám za to, že se církev za své hříchy neomlouvá dostatečně často a nahlas, popravdě si vlastně nevzpomínám si, že bych kdy slyšel církev nebo její zástupce prosit za odpuštění, spíše slýchávám vinu nějak ospravedlňovat či odvysvětlovat. A proto bych chtěl jako člověk věřící a zástupce církve tu vinu zástupně vyznat. 2) Není tak docela pravda, že já za špatný obraz církve nemůžu. Skutečnost je taková, že jsem vždy nereprezentoval Ježíše Krista, zakladatele církve, tak, jak bych měl. Možná mé provinění nebylo tolik vidět, ale vina celé církve se skládá právě z takových jednotlivých provinění jednotlivých lidí. Proto cítím vnitřní potřebu se nahlas za celou církev omluvit všem, kterým je církev překážkou.

2.    Proč to s církví nevzdávám?
Proč to přes to všechno s církví nevzdávám? Přestože také znám historii církve a také čtu noviny, nadále zůstávám v církvi. Chtěl bych vám nyní říct několik osobních důvodů, proč tak dělám.
a)    Vím, co od církve můžu a nemůžu čekat.
Své očekávání nejprve naznačím anekdotou o tom, jak zkazit dokonalou církev: začít tam chodit.
Mé očekávání souvisí s pochopením toho, co církev je. Dovolte mi, abych teologickou definici vyjádřil spíše poeticky slovy z jedné písničky Slávka Klecandra: Církev je banda trosečníků v moři milosti. Církev není elita dokonalých, ale naopak banda lenochů, sobců, lhářů, křiváků, chlípníků a jiných ztroskotanců. Jinými slovy, jsou to lidé. A kapitán lodi, Ježíš Kristus, právě takovéhle lidi miluje, vyhledává a shromažďuje. Objíždí moře a nabízí záchranu každému, kdo ví, že ji potřebuje.
Ne každý ví, že ji potřebuje. Dovolte, abych ještě chviličku rozvíjel svou trosečnickou ilustraci. Řekněme, že se na Kristovu palubu dostane nějaká totální troska (třeba bývalý estébák), který už byl na pokraji svých sil (jeho vina ho ubíjela). Teď ovšem sedí na palubě, vyčerpaný, ještě pořád v cárech, spálený od slunce, ale už zachráněn. A kapitán lodi, který mu dal milost, najíst a napít ho vede, k tomu, aby byl též milosrdný k ostatním, aby se sebral a začal vyhazovat záchranné kruhy kolem sebe do moře a volal: „Zachraň se, kdo můžeš!“ A představte si dál, že takhle jedou kolem luxusní jachty nabořené do útesu, na které se sluní spokojený slušný jachtař, dobře vyhlížející občan, a aby byla trochu legrace, řekněme, že se jeho jachta bude jako na potvoru jmenovat „Křesťanská demokracie“. Jachtař ještě neví, že narazil na útes, a že se pozvolna potápí. Jeho útes může být např. onen drobný podfuk, co udělal na úřadě, aby firma jeho syna dostala to výběrové řízení. A teď nastává pikantní situace, náš slušný, opálený jachtař, spokojený se svou jachtou a s tím, jak elegantně se mu podařilo zabezpečit svou rodinu, slyší našeho otrhaného a ušmudlaného ztroskotance, jak na něj volá z paluby jakési podivuhodné rozvrzané kocábky, aby honem přeskočil k nim na loď, jinak že se utopí. Jistě si umíte představit, jaká bude jachtařova reakce, v lepším případě se mu vysměje a v horším se ještě pohorší nad tím, že právě jemu bude takový otrhanec vykládat něco o mořeplavbě.
Skoro si někdy říkám, jestli by to kapitán, Kristus Pán, neměl snazší, kdyby se toho zachraňování zhostil sám. Ale to on ne, výslovně posílá nás vylovené ztroskotance, abychom šli a lovili sami. Dlouho jsem nechápal proč si to takhle komplikuje a nechává to na nás, kteří to pořádně neumíme a kazíme mu reputaci. Ovšem před časem jsem to pochopil, a rozumět mi asi bude každý, kdo vychovává děti nebo je třeba mistrem na dílně. S naším tříletým Vojtíškem jsme zrovna ve stadiu, kdy ho učíme se oblíkat. Je to k zbláznění, sám bych ho měl obléknutého za pět minut, jemu trvá pět minut jedna ponožka. Když už mi dochází trpělivost, mám chuť ho vzít a navlíknout ho do toho ať už to máme za sebou. Ovšem v tom to právě je, tím by se nic nenaučil. Zřejmě ze stejného důvodu nás takto nechává Ježíš. Všechno, co můžeme udělat sami, nechává dělat nás, i když ví, že to budeme kazit, a že mu dokonce můžeme dělat ostudu.
Ale prosím neberte to, co teď říkám, jako pokus obhajovat nedokonalost církve. Nejde mi o to obhajovat nedokonalost církve, ale pochopit ji. To, co jsem pochopil a co se vám snažím předat, je to, že nečekám, že církev bude dokonalá, protože jednotliví lidé, kteří ji tvoří, včetně mě, nejsou dokonalí, ale trosečníci. Když opustím obrazný jazyk a řeknu to přímo, křesťané jsou nedokonalí lidé, kteří vědí o své nedokonalosti, prosí o milost a usilují o to následovat Ježíše Krista, což se jim ne vždy daří.
To je tedy první důvod, proč to s církví nevzdávám: nečekám, že lidé budou dokonalí, vlastně do církve chodí především ti, kteří vědí, že jsou nedokonalí.
b)    Potřebuji ji.
Ještě jednou si pomůžu ilustrací, abych osvětlil, proč ty druhé ztroskotance potřebuji. Aby naše loď dorazila do cíle naší plavby, musíme si pomáhat, potřebujeme se navzájem. Jeden je u lan, druhý u plachet, třetí chystá baštu v podpalubí, další je u kormidla atd. Čas od času taky někdo uklouzne a padá přes palubu a potřebuje znovu pomoci, občas to s námi se všemi na moři pořádně houpá, potácíme se po palubě, musíme jeden druhého podpírat, až je nám někdy z celé té lodi na zvracení. Jindy ovšem plavba přináší neskonalou radost a neumím si představit mít radost a nemít ji s kým sdílet.
Slovy bez obrazů, naším cílem je být jako Kristus. A to vůbec není snadný úkol, proměna charakteru člověka do podoby Kristovy je pro člověka zřejmě ten nejtěžší úkol. Proto se potřebujeme povzbuzovat, někdy usměrňovat, navzájem se od sebe učit (někdy největší škola je snést toho druhého), předávat si zkušenosti, radovat se společně z věcí radostných a podpírat se v obtížích nebo prohrách. Bez druhých bychom to prostě nedokázali.
A je tu ještě jedna věc, která obnáší následování Krista, a ve které je dobré nebýt sám. Jak už jsem zmínil, Ježíš nás učí prokazovat stejné milosrdenství druhým, jaké prokázal on nám. Obrazně jde o to, abychom pomáhali na palubu zase dalším trosečníkům. Ještě jednou si půjčím námořnický obraz. Kdybych byl sám, ojedinělý záchranář v gumáku nebo kajaku bez mateřské lodi či základny, asi bych toho moc nesvedl. Proto potřebuji druhé, církev.
c)    A ještě mám jeden důvod, proč to s církví nevzdávám. Těžko se to vysvětluje, ale mám dobrou osobní zkušenost. Pamatuji si z dětství dva výrazné kontrastní momenty, které s tím souvisí. Asi ve třetí třídě se nás jednou soudružka učitelka zeptala, zda někdo věří v Boha, já věřil, ale bál jsem se to přiznat, poněvadž z tónu soudružčina hlasu jsem vytušil nebezpečí. Když se nikdo nepřihlásil, řekla nám soudružka, že je to dobře, a jala se dlouze vysvětlovat škodlivost církve a víry obecně. Chtělo se mi vykřiknout, že to není pravda, protože já znal církev a věřící lidi úplně jinak, neuměl bych to tenkrát tak dobře vyložit a obhájit, jako soudružka učitelka, ale věděl jsem, že nemá pravdu. Vyrostl jsem v církvi, lidi, co tam chodili, jsem dobře znal, pamatuji se, jak jsme se scházeli ve sklepě okolo naftových kamen. Vlastní kostel nám nedovolili komunisti postavit, neměli jsme kazatele, totiž měli, ale komunisti mu nedovolili kázat. Tak jsme se scházeli a četli z bible a snažili se rozumět. Cítil jsem z těch lidí opravdovost, jednotnost, lásku, touhu po pravdě a odvahu (sedával tam s námi také estébák). Samozřejmě nebyli svatí a bez chyby, ale bylo mezi nimi něco, co jsem nikde jinde nepoznal. Dneska už vím, že to byl živý Kristus, který byl v jejich srdcích, a kterého se snažili klopýtavě následovat. A světe div se, totéž zažívám i tady v úplně jiném městě nad Metují. A pokud vím z vyprávění, totéž zažívají křesťané všude po světě.

3.    Závěr
Totéž bych přál vám všem. Právě proto pořádáme tyto večery.
Smyslem tohoto setkávání je předejít mylným představám a naznačit proč křesťané církev potřebují a mají ji rádi navzdory vší lidské bídě. Je to kvůli Ježíši Kristu. Církev není primárně lidská instituce. Církev jsou lidé proměnění Kristem, banda omilostněných hříšníků, vylovených trosečníků, kteří se snaží společně jít za svým kapitánem.

Otázky k diskuzi
1.    Máte nějakou špatnou zkušenost s člověkem, který o sobě tvrdil, že je křesťanem?
2.    Máte nějakou dobrou zkušenost s křesťany či křesťanem?
3.    Co myslíte, že lidi nejvíce na církvi odpuzuje?
4.    Myslíte si, že se podle lidí dá posuzovat Bůh?
5.    Myslíte, že existuje dokonalá církev?