Co křesťanská víra není? Farizeus a celník: samo-spása versus milost. Proč samo-spása nefunguje? Proč člověk potřebuje milost?

1.    Úvod: Co křesťanská víra není?
Velmi často se setkávám s představou, že křesťanská víra znamená dělat určité věci za účelem naklonění si Boží přízně. Např. modlení, chození do kostela, slušné jednání, zachovávání desatera, charitativní činnost, apod. Křesťané jsou dle této představy lidé, kteří tyto věci dělají proto, aby se dostali do nebe.
Možná vás překvapím, ale to je přesně to, co křesťanská víra není. Vlastně je to pravý opak toho, co znamená věřit.
Co tedy znamená věřit po křesťansku? Odpověď je bohatší než bychom dnes mohli stihnout, má více rovin. Zaměřím se dnes pouze jednu, ovšem domnívám se, že jednu z nejdůležitějších. Pojďme se podívat do původního zdroje. Ježíš Kristus tuto otázku svým posluchačům nejednou zodpovídal.

2.    Farizeus a celník: samo-spása versus milost
Při jedné příležitosti Ježíš pověděl svým posluchačům příběh o farizeu a celníkovi. Viz Luk.18:10-14.
Stručně na vysvětlenou: farizeus je slušný člověk, občan s vysokou mravní a společenskou prestiží, žije příkladně, dělá samé dobré věci, dokonce dělá více než musí (půst 2x týdně atd.). Celník naopak je kolaborant, hyena a vydřiduch.
Jak to, že byl Bohem přijat celník, člověk objektivně horší? Odpověď příběhu je jasná, bez jinotajů a navíc vyřčena: „Kdo se povyšuje, bude ponížen. Kdo se pokořuje, bude povýšen.“
Jsou tu popsány dva lidské postoje:
a)    Farizeus se domnívá, že se umí spasit sám, nepotřebuje něčí milost, jestliže udělal něco hříšného, umí to odčinit, nebe (je-li jaké) si zaslouží, Bůh (je-li jaký) musí jeho výkon jen ocenit.
b)    Celník ví, že je vinen, a že svou vinu nedokáže odčinit. Proto prosí o milost, o odpuštění. A prosí pokorně. A je vyslyšen.
Pointa příběhu je zřejmá: člověk se nemůže spasit sám, potřebuje milost!

3.    Proč samo-spása nefunguje?
Protože samo-spása je pyšná. Farizeus byl skutečně objektivně mravnější či slušnější, ale v tom právě spočíval jeho problém. On byl tak slušný (dobrý), že se domníval, že to Boha zavazuje. „Já jsem slušný člověk, usiluji o spravedlnost, nikomu neubližuji, nekradu, nelžu… Jestli si někdo zaslouží nebeskou odměnu, pak jsem to já.“ Všimněte si, že nepřichází o něco prosit, naopak přichází Bohu vypovědět svou spravedlnost, předložit své zásluhy, ukázat svůj zbožnostní výkon, předložit důvody proč musí být přijat do království nebeského. Vlastně přichází Bohu říci, že ho nepotřebuje, že se ho nepotřebuje nic doprošovat, že se dokáže spasit sám. Stručně řečeno, přichází ukázat svou bohorovnost.  Je to jako kdyby někdo přišel k lékaři a říkal: „Nic mě nebolí, pane doktore, jsem zdravý, jako ryba.“ Doktor by se zřejmě zeptal takového člověka: „Co ode mne tedy chcete? Proč jste tady?“ Odpověď je nasnadě: Nic. Takový člověk nic nepotřebuje, o nic nežádá. Proto také nic nedostává. Farizeus odešel nevyléčen, neospravedlněn, bez pokoje v srdci.
Tento pocit jistě všichni známe. Zná ho každý, kdo v sobě nosí neodpuštěnou vinu. Pokud jsem se provinil a nikdy nepoprosil za odpuštění, zůstává na mně viset jakási obtížně pojmenovatelná zátěž, která nezmizí, i kdybych ji tisíckrát odčinil, zaplatil, vytěsnil, omluvil či se jinak vyvinil. A ještě hůř je člověku, když „chtěl by splatit dluh, však není již věřitele“, jak říká básník, čili co si počít s hříchy, které jsou nevratné?

4.    Proč člověk potřebuje milost?
Hřích je závažný problém. Jeho podstatou je ona farizejská bohorovnost a samo-spravedlnost. Je to  vlastně smrtelná nemoc, na kterou umíráme jako lidstvo i jako jednotlivci a nevíme s s ní rady. Jediný, kdo si s ní věděl rady byl Kristus. Vzal naše viny na sebe, doslova cituji „vymazal náš dlužní úpis“ a teď nám nabízí milost.
Ovšem přijetí milosti není jen tak. Na jednu stranu je to jeden z nejtěžších okamžiků v životě, protože my nesmírně neradi připouštíme vlastní vinu, neradi se vzdáváme svých zásluh, je pokořující přestat spoléhat na sebe.
Ale zároveň je to jeden z nejkrásnějších, život-měnících okamžiků, protože Bůh opravdu odpouští. Vědomí odpuštění není ničím nahraditelné, nedá se s ničím srovnat, ale bez pokory není možné. Jeden takový okamžik pokorného pokání je lepší než tisíc sebe-ospravedlňujících výkonů.
Bible takový okamžik nazývá znovuzrození.

5.    Závěr
Věřit po křesťansku tedy znamená přijmout milost odpuštění vin skrze Ježíše Krista.
Věřící člověk není ten, kdo se snaží být dobrý, a tak si zasloužit Boží přízeň či spásu, ale naopak člověk, který ví, že není dobrý, a že potřebuje milost.

Otázky k diskuzi
1.    Proč myslíte, že je pokora tak obtížná?
2.    Jak rozumíte slovu spása?
3.    Co říkáte na výrok: Zasloužím si milost?
4.    Myslíte si, že potřebujete milost?