1.    Úvod: člověk znepokojený
Pokoj je vzácná a nedostatková komodita. Mám na mysli ty okamžiky, u kterých si člověk říká: „Kéž by tato chvíle nikdy neskončila.“ Jenže ona skončí vždy až příliš brzy, vždy je něčím vyrušena či přehlušena. Není možné na ten prožitek pokoje položit prst, zachytit jej, zastavit čas a zajistit jeho trvalou přítomnost či udržitelnost.
Vlastně je to tak, že prožíváme pouze záblesky pokoje uprostřed trvale přítomného nepokoje. Nerad začínám znepokojivými zprávami, ale situace je žel taková a jen těžko ji lze ignorovat. Mnozí současní sociologové a jiní pozorovatelé doby (např. Francis Fukuyama) se shodují na některých znepokojivých znacích naší doby, ke kterým lidstvo dospělo:
– střet civilizací
– potenciál ke globální sebe-destrukci (vědeckotechnický, ekologický)
– nebezpečí nepředvídatelně se šířících pandemií
– demografická katastrofa (na západě vymírání, na východě a v 3. světě „přemnožení nezajištěných“)
– oslabení morální vybavenosti
– dramatický úbytek sociálního kapitálu (člověk se nemůže spoléhat na druhého, na druhé)
Ovšem otázka, co bude s lidstvem obecně, se znepokojivě vkrádá i na osobní úrovni: Co bude se mnou? Globální problémy, které často vedou k vyklizení veřejného prostoru a uzavření se do svého soukromého „pokojíku“, nedopřávají člověku pokoje i tam, v privátním prostoru, poněvadž si čím dál více uvědomujeme, že pokoj jedince je závislý na pokoji celku.
Vztahově řečeno, pokoj schází na všech rovinách lidských vztahů, člověku schází ve vztahu k ostatním lidem, ve vztahu k přírodě a dokonce i ve vztahu k sobě samotnému.
Souhrn všech těchto věcí vytváří těžko pojmenovatelný existenciální neklid, bázeň, nepokoj.
Tento znepokojivý stav provází lidstvo odnepaměti. Kam až sahají lidské záznamy, objevují se podobné lidské obavy, otázky a zápasy (např. Žalm 120:5-7, Jeremjáš 6:13-14). Co je nové v naší době, je globální rozměr – poprvé v dějinách má lidstvo prostředky globální sebe-destrukce a navíc o tom ví, což způsobuje ještě větší znepokojení.

2.    Co si počít s nepokojem?
Co s tím? Je možné vůbec něco dělat?
Máme v čerstvé paměti určité pokusy, které stály na předpokladu, že člověk je bytost, která se chová (učí se, myslí, modifikuje své chování atd.) podle jistých předem určených vzorců či mechanismů. Odtud plyne úsilí nalézt ten správný mechanismus či kombinaci mechanismů – politických, ekonomických, sociálních, psychologických aj. – které by zajistili trvale udržitelný pokoj.
Mnozí už ale nevěří. Nic trvale udržitelného není, žádný pokrok či rozvoj, ani pokoj. Je to mýtus. Řešení není.
Nepřekvapí proto, že se mnozí obrací k dočasným alternativám, o kterých sice vědí, že jsou dočasné, jenže ony  fungují spolehlivě – znepokojivé myšlenky na čas rozptýlí. A v umění vybraného rozptylování se, které by dopřálo kýžené zapomnění, jsme jako lidstvo dosáhli úplného mistrovství (zástupný slogan: bungee jumping).
Problém božstva zábavy a jiných rozptylovacích alternativ je ovšem v dočasnosti. Trvalý vnitřní pokoj nepřináší.

3.    Příčina nepokoje: odcizení Bohu
Odpověď na problém nepokoje, kterou křesťanství předkládá je jiná. Vychází z jiných předpokladů.
Příčinou veškerého nepokoje je odcizení se člověka svému Stvořiteli.
Křesťanství říká, že člověk ví, co je to pokoj (blaženost, harmonie), protože byl pro tento stav stvořen Bohem, který je původcem veškerého pokoje. Posláním a záměrem člověka je žít v pokoji s Bohem. Poněvadž se však člověk od Boha odvrátil, zeje mezi Bohem a člověkem jakási propast odcizení, člověk svého Stvořitele nepotřebuje. Podobně jako zpupný puberťák, který posílá svého otce někam. Bible této rebelii, tomuto odcizení, té propasti říká hřích a ten je jádrem veškerého lidského nepokoje.
Poněvadž se člověk svým odmítnutím Boha oddělil od zdroje pokoje, nemá a nemůže mít pokoj ani ve vztahu k ostatním, ani přírodě, dokonce ani sám v sobě. Bez smíření se svým Otcem a Stvořitelem mu bude vždy něco chybět, a to i kdyby měl všechny peníze, rozkoše či výdobytky tohoto světa. Ať dosáhne čehokoliv, vždy bude cítit, že mu něco stále chybí. „Bože stvořil jsi mně pro sebe a má duše nemá klid, dokud nespočine v tobě,“ říká Augustin.

4.    Kristus: dobro-druh na cestě pokoje
Obrazně řečeno, onu propast odcizení překlenul Ježíš Kristus, je mostem mezi člověkem a Bohem. Doslova řečeno, Kristus je největším a nejlepším dobro-druhem člověku.
Není dobrodružnější podnik, než vydat se s ním cestou přes propast vlastního hříchu, cestou překonání své pýchy, své samosvojnosti, své sebe-střednosti, své lenosti atd. A on je skutečně dobrý druh na takovou cestu. Nikdo jiný by nás touto cestou neprovedl, on jediný má moc přemoci zlo, hřích a smrt.
Je to obtížná cesta, cesta pokání, vyznání hříchů a vin, člověk vlastně pohřbívá své hříšné já, a to není nikdy snadné, je to nejdramatičtější dobrodružství života, ale je to cesta pokoje, protože je to cesta smíření. Kristus, mě člověka, smiřuje se svým Stvořitelem. Bible ten stav smíření s Bohem popisuje jako „pokoj převyšující každé pomyšlení.“
To je něco, o čem nelze nikoho přesvědčit. To se musí udělat a zažít, vydat se na cestu a věřit. My, kdo jsme se touto cestou vydali, to můžeme jen dosvědčit.
Teprve, když se člověk obrátí ve víře k Bohu, zažívá pokoj, který před tím neznal, a který se nedá s ničím srovnat. Neznamená to, že od toho okamžiku člověk přestává vnímat nebo fakticky mít starosti či problémy, ale že uprostřed všech nepokojných věcí tohoto světa, jim navzdory, člověk prožívá bytostný pokoj.

5.    Závěr
Jádrem dnešního zamyšlení je: Trvalý, věčný pokoj je možný. Skrze víru ne v sebe, ale v Ježíše Krista, který je nejlepším dobro-druhem člověka na cestě k trvalému pokoji.
Tento pokoj vám všem chci přát. Ale nejen přát, ale též si dovolím vás k němu vyzvat. Tento pokoj není samozřejmostí, je třeba o něj usilovat, a tím prvním krokem v úsilí je vyznání vlastních vin: „Já jsem ten, kdo přispěl ke znepokojivému stavu věcí.“ Tím se člověk očišťuje, smiřuje s Bohem a žije-li člověk ve smíru s Bohem, je schopen žít ve smíru i s ostatními lidmi a být tak šiřitelem pokoje. Jsem přesvědčen, že to je přesně to, co všichni potřebujeme – jako lidstvo i jako jednotlivci.

A mám-li v úplném závěru našich setkávání vyložit karty na stůl, to je právě to, oč nám při těchto setkáváních šlo. Dosvědčit skutečnost živého Boha, který dává pokoj a proměňuje život člověka nad všechna očekávání. Zkuste to s ním, oslovte ho, vyznejte mu, co vás trápí a znepokojuje, on na každé upřímné vyznání odpovídá. Ujišťuje nás o tom, když říká: „Kdo hledá najde, kdo tluče, tomu bude otevřeno.“

Otázky k diskuzi
1.    Zkuste popsat vlastní představu absolutního pokoje?
2.    Jak si vykládáte nepokojný stav naší doby?
3.    Myslíte, že lidstvo někdy dosáhne úplného pokoje?
4.    Potřebujete se smířit s Bohem?
5.    Myslíte si, že je reálné prožívat osobně trvalý pokoj?