Modlitba starce

22. 11. 2013

Žalmy 71,1-9  Utíkám se k tobě, Hospodine, kéž nikdy nejsem zahanben! Pro svou spravedlnost mě vysvoboď, pomoz mi vyváznout, skloň ke mně své ucho, buď mou spásou. Buď mi skalním příbytkem a budu se tam uchylovat stále. Rozhodls o mé záchraně, tys můj skalní štít, moje pevná tvrz! Bože můj, pomoz mi vyváznout z moci svévolníka, z rukou bídáka a násilníka. Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine, v tebe už od mládí doufám. Na tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru, chvalozpěv můj o tobě bude znít stále. Za zázrak mě mnozí měli, tys byl moje mocné útočiště. Z mých úst plně zní tvá chvála, den co den tě oslavuji. Nezamítej mě v čas stáří, neopouštěj mě, když pozbývám sil.

Je to krásný žalm, modlitba člověka, který důvěřuje Pánu Bohu. Někteří vykládači jej považují za modlitbu starce. Ozývá se tam prosba: „Nezamítej mne v čas stáří, neopouštěj mě, když pozbývám sil.“ V. 9.

Důvěra v Pána Boha ovšem není něco, co starý a nemocný člověk získává nějak samozřejmě. Ta se buduje po celý život. A proto žalmista vyznává: „…v Tebe od mládí doufám. Na tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru…“ V. 5,6 S mateřským mlékem sál žalmista svou důvěru v Boha. Možná, že i v jeho životě byly různá selhání, hříchy mládí, ale i pošetilosti člověka v plné síle života. Ale on vždy znovu nalézal u Boha odpuštění i pomoc a záchranu. Něco o tom snad naznačuje tou zmínkou, že jej mnozí měli za zázrak. Totiž to, že i on zůstal věrný Pánu Bohu.    (Pokračování textu…)

Vyvýšení hada na poušti

8. 11. 2013

Jan 3,14   „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“

2Kor 5,21  „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“

Vydat se za Kristem znamená vydat se na cestu následování – v činech. Proto Nikodém přišel za Ježíšem. Byl svědkem Ježíšových zázraků, viděl víru jeho učedníků, jejich oddanost svému mistru. Také chtěl žít v souladu slov a činů. Ježíš nikdy nebyl přistižen, že by nedělal to, co sám učil. „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského“ (Mt 5,20) Nikodém si toho byl dobře vědom. Ježíšovo slovo bylo zákoníkům jako hozená rukavice.

Farizeové a zákoníci byli v krizi. V krizi byl celý zákon. Nezvládali už dodržovat všechna Mojžíšovská nařízení. Doba je proměnlivá. Vývoj jde kupředu. Časy se mění. Časy se měnily už tehdy. Chrám ještě stál, ale už to dávno nebylo to, co za Šalomouna. Už o tom někteří pochybovali, je-li to skutečně místo, kde se člověk setkává s Bohem. Ježíš to nabourával. Říkal, že Boha nemůžeme ctít jenom na jednom místě.

„Čiňte všechno, cokoli vám nařídí, ale jejich životem se neřiďte.“ Věru těžký požadavek. (Pokračování textu…)