Ženy pod křížem (Kázání na V. Pátek)

11. 4. 2004

Jan 19, 17-27
Ženy pod křížem – kázání na V. Pátek
9. dubna 2004 – kaz. J. Orawski

Čtení evangelia podle Jana 19,25-27:
U Ježíšova kříže staly jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle tvůj syn!“
Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě. AHOJAHOJ Milí bratří a milé sestry, milí přátelé.

Opět se dnes vydáváme spolu s věřícími lidmi na celém světě v duchu na ten kopec nedaleko Jeruzaléma, zvaný Golgota, abychom si připomenuli utrpení a smrt Božího Syna Pána Ježíše Krista.
Uvědomujeme si, jak jeho odsouzení a smrt je jedinečná v dějinách lidstva. Je to zvláštní smrt. Někdo by mohl říci- a také to tak lidé říkají: Prosíme vás, co je na smrti Pána Ježíše tak zvláštní. Vždyť se podobá smrti tisíců jiných, kteří byli nespravedlivě popraveni. Vždyť každá smrt je těžká. Někdy se říká, že smrt nás všecky srovná. Ve smrti jsme si všichni rovní. Každý musí umřít. To ano. Ta smrt nebyla zvláštní ani tím, že to byla smrt na kříži. V té době umíralo mnoho lidí podobným způsobem. Zajatců, zločinců, odpůrců režimu. Pro výstrahu jiných je přibíjeli na kříž a ve velikých mukách je nechávali umírat, aby jejich smrt měla odstrašující účinek.
Ale smrt Pána Ježíše Krista na Golgotě byla jiná především svým významem, tím co znamenala a znamená v dějinách světa. Byla to především smrt Božího Syna. A touto smrtí končí panství smrti, a to věčné smrti nad každým člověkem. Už neplatí onen verš Jiřího Wolkra: „Člověk je smrtelný, práce je živa.“ Od této chvíle smí volit člověk mezi životem a smrti. Tak významná je smrt PJK na kříži. Pak i každá okrajová událost této nejvýznamnější události dějin má pro nás zvěstný význam. Každá episoda těchto velkopátečních událostí je pro nás evangeliem.
Dnes bych se chtěl spolu s vámi zastavit u té skupinky žen, které evangelisté zaznamenali po křížem na Golgotě.

Málo co nás tak dojímá, jako fotografie plačících žen nad mrtvými těly svých synů nebo svých mužů. Ty fotografie vidíme často ve zpravodajství z válečných polí nebo z míst, kde se bojuje: Irák, Afganistan, předtím Čečensko, Jugoslávie atd…Jakoby to bylo znamení doby, ve které žijeme.
Dnešní text evangelia nám připomíná, že také pod křížem na Golgotě byly truchlící ženy. Byla tam předně Marie, matka Páně.
Dovedeme se alespoň trochu vžít do toho, co prožívala Maria, matka Pána Ježíše pod křížem, když hleděla na utrpení Božího Syna přibitého na kříž? Nepronesla ani slovo. Alespoň o tom nic nečteme. A přesto to němé utrpení bylo a zůstává i po 2 tisících letech více než výmluvné.
Včera jsme byli někteří na pohřbu Dr. Čermáka a mnozí na něm plakali. Neviděl jsem však slzy v očích jeho maminky, která přiletěla na pohřeb svého syna až z daleké Kanady, byla velmi statečná. A přesto mi ten pohled na zarmoucenou matku nad hrobem svého syna rval srdce.
A co teprve musela zakusit a prožít matka Pána Ježíše, když její syn je potupně a nespravedlivě přibit na dřevo kříže, trpí a umírá ve velikých bolestech. Bezpochyby hřeby, které pronikaly jeho ruce, nohy, bok, současně procházely také srdcem a duší Marie. V této chvíli se naplnilo ono zvláštní proroctví, které slyšela Marie z úst stařičkého Simeona, když přinášela svého synáčka k požehnání do chrámu: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – a tvou vlastní duši pronikne meč, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Luk 2,34-35. Zde pod křížem onen meč pronikl duši Marie. Zde také poznala, co to znamená být požehnaná mezi všemi ženami, být služebnicí Páně. Být matkou Spasitele. Že to znamená těžký úděl, který nemohl být svěřen každému. Mnohé matky se modlí za to, aby jim Pán Bůh zachoval život, pokud mají malé děti. Aby je mohly vychovat, postavit do života. Ale myslím, že některé věřící ženy, když se modlí za své dospělé děti, mají v srdci jinou touhu, aby si je Pán Bůh odvolal k sobě dříve než jejich děti. Proč? Nu proto, aby se nemusely dívat do rakve na svého syna nebo dcery. Dodnes cítím hloubku bolesti, která se nedala utišit lidskými slovy, kterou musela prožívat moje maminka, když se musela za svůj život 3x dívat do hrobu za svými dětmi. Není to samozřejmé, že naše rodiny nám PB zachovává. Kdykoliv si na to vzpomeneme, měli bychom vždycky za to děkovat Pánu Bohu.

1. Kde vzala Marie sílu, aby se postavila pod kříž Pána Ježíše? Neudělala by lépe, kdyby zůstala doma, aby nemusela být svědkem tohoto hrozného divadla? Možná, že by to mnohé ženy takto řešily. Ale Marie musí být nablízku svému Synovi, když vede ten nejtěžší zápas svého života. Zápas o poslušnost vůle Otcovy. Zápas s lidskou zlobou, nenávistí, nedůvěrou. Zápas toho jediného spravedlivého mezi všemi hříšníky, ve kterém ten spravedlivý umírá jako lotr na kříži.
Vzácné ovšem je, že Marie není pod křížem samotná. Čteme, že pod křížem byli s ní další ženy. Marie Kleofášova, sestra Marie a také Marie Magdaléna. O té první víme poměrně málo, snad byla matkou Jakuba menšího a Jozefa, se kterými chodily za Ježíšem v Galilei a spolu s jinými Pánu Ježíši a učedníkům sloužili. Byla to věrná a věřící žena. O té druhé však víme mnohem více. Do dějin církve vešla jako veliká hříšnice, z níž Pán Ježíš vyvrhl 7 ďáblů, odpustil jí hříchy. Ona také pomazala tělo Ježíšovo vzácnou mastí, která naplnila celý dům Šimona malomocného vzácnou vůni a svými vlasy vytírala nohy Pána Ježíše. Ona také Ježíše velmi milovala, a proto šla s Marií až pod kříž na Golgotu. Na ní se naplnila ta slova, která Pán Ježíš řekl: „Mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Ale Marie Magdaléna velice milovala svého Pána, protože jí bylo mnoho odpuštěno. L 7,47 A Marie prokázala svou lásku k Pánu Ježíši i nyní, když spolu s Marii, matkou Páně stojí pod křížem. Svoji věrnou lásku. Nejen tím, že šla za Pánem Ježíšem až pod kříž, když jej mnozí jiní opustili, dokonce i jeho učedníci zde povětšinou nebyli. Ti se rozprchli až na učedníka Jana. Ale ona prokázala lásku ke svému Pánu i tím, že podpírá Marii, svou přítelkyni. Že jí pomáhá nést její zármutek a její bolest. Šťastný je takový člověk, který má přátelé. Který se může o ně opřít, když se mu podlamují nohy, když prožívá těžké chvíle ve svém životě. Každý z nás takové chvíle někdy prožije.

Víte, jít až pod kříž Pána Ježíše Krista k tomu bylo zapotřebí nemalé statečnosti. Farizeové a zákoníci, nepřátelé Ježíšovi ti dovedli nenávidět až za hrob. Dávali si proto dobrý pozor, kdo šel za ním až ke kříži.
Možná, že si někteří ještě vzpomínáte, jaká to byla policejní operace, když se konal pohřeb Jana Polacha. Když přemísťovali jeho tělo ze známého pražského hřbitova do jeho rodného městečka, aby byl méně na očích. Jak policie obklíčila celý hřbitov, aby zabránila jeho přátelům v účasti na pohřbu. Jaký trest postihl ty, kteří na jeho pohřbu sloužili atd. Řekli bychom nic nového pod sluncem.
Proto tyto slabé a citlivé a zranitelné ženy byly také velmi statečné, když se postavily těsně pod kříž Pána Ježíše Krista. Zajímavé je, že když myslíme na nějaké hrdiny a statečné lidí, obvykle si představujeme statečné muže, se silnými svaly a ještě silnějšími slovy. A zde jsou skutečnými hrdinkami víry slabé ženy. Je to statečnost, která se projevuje soucitem a láskou. Statečnost, která k tomu nepotřebuje mnoho slov, ale přesto mnoho vydrží. Statečnost, která se projeví v pravý čas na pravém místě. Dokonce tu neslyšíme ani nářek z úst těchto statečných žen. Z lásky ke svému se rodí pravá statečnost, která umí nést i utrpení, protivenství a pronásledování. Kde jsou v této chvíli ti, kteří vedli silné řeči? Kde je v té chvíli apoštol Petr, který se zapřísahal: Kdyby všichni od Tebe odpadli, já nikdy ne! Mat 20, 22
A kde jsou ti dva učedníci, kteří mu říkali: „Jistě, můžeme pít stejný kalich, kalich utrpení jako ty, když se jim jednalo o místa po levici a po pravici v Božím království. Mat 20,22
Vůbec se mi zdá, že pravá statečnost a věrnost a trpělivost se rodí až pod křížem. Pod křížem Kristovým. Z veliké lásky k němu, který za nás trpěl a za nás umíral. Z veliké vděčnosti za jeho spasení.

2. Evangelista Jan však také zaznamenal, že právě své matce Pán Ježíš na kříži věnoval největší pozornost. Svěřuje ji péči svého milovaného učedníka Jana. Přes své nesmírné utrpení vidí také její bolest a nezapomíná na ni. Říká ji: „Ženo, hle tvůj syn!“ Jeden syn umírá na kříži, druhého Marie získává pod křížem.
Jak je při tom vyprávění evangelista Jan zdrženlivý. Mluví o sobě v třetí osobě. Neřekne: Pán Ježíš mne miloval a proto mi řekl to a to. Napíše: „Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval …
Co nás však může překvapit je oslovení, které Pán Ježíš použil, když oslovuje svou matku. Říká ji: „Ženo!“ Tak nějak neosobně . Řeknete si, jaká pak žena, když jde o jeho matku. Nebude se tím cítit Marie dotčená?
Už kdysi na začátku své veřejné služby Pán Ježíš takto oslovil svou matku. Bylo to na svatbě v Káni Galilejské. Poukazovala na jistý nedostatek na svatbě, nedostatek vína. A když jej jeho matka na to upozornila, říká jí: „ Co mně a tobě , ženo ? /do toho?/J 3

A podobně Pán Ježíš jednal i v jiném případě se svou matkou. Víte kdy to bylo? To bylo tehdy, když začal veřejně vyučovat lidí o Božím království. Tu přichází za ním jeho matka a jeho bratří. A lidé, které vyučoval si toho všimli a říkají mu: „Hle tvoje matka a tvoji bratří jsou venku a hledají tě.“ A Pán Ježíš jim se rozhlédl po svých posluchačích a říká jim: „Hle, moje matka a moji bratří! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka?“
Pán Ježíš ani v té nejtěžší chvíli svého života se nedá unést svou bolestí a svými city, a nechce přitížit Marii. Jak často bývají na pohřbech slyšet srdcervoucí nářky některých matek…Proto ji oslovuje zdánlivě tak neosobně. Nic podobného se však neděje pod křížem. Marie je ve svém utrpení důstojná. Možná, že jí už došlo, že to na kříži umírá nejen její syn, ale také Boží syn. A že umírá nejen z vůle lidí, ale také z vůle Boží.
Proto jí nevadí, že jí Pán Ježíš oslovuje: „ženo…! Z jeho dalších slov však je patrná jeho láska ke své matce pod křížem. Pán Ježíš ji svěřuje do péče svého milovaného učedníka Jana: „Hle, Tvá matka!“
Ale jsem přesvědčený, milí bratří a sestry, že za tím strohým oslovením své matky slovem „ženo“ je ještě více než jenom snaha o ovládnutí svých citů. Že tu je také naznačeno závažné poselství Pána Ježíše Krista svým učedníkům a své církví vůbec. Víte jaké poselství je tu v těch slovech skryto? Je tu naznačen určitý řád ve vztahu k Marii. Jak snadno se lidová zbožnost zmocnila Marie, matky Páně a vytvořila kolem ní legendu. Ř. kat. církev o ní učí, že byla zplozena bez dědičného hříchu /bylo to dogmatizováno roku 1854/, později dokonce bylo přijato církví ř.kat., že byla přímo ze země vzata do nebe /prohlášeno za dogma roku 1950, tedy nedávno/.
Postavy Marie se zmocnili různí umělci, malíři, sochaři, atd. Byla a je zpodobňována jako královna nebes se svatozáří kolem hlavy a oslavována jako symbol mateřství… atd. Zdálo se mi někdy, že Marie zde až zastiňuje Pána Ježíše. A ta jeho slova tomu trochu staví hráz. Vždyť by takové uctívání Marie bylo přece popřením 1. Božího přikázání: „Já jsem Hospodin tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z domu otroctví, z domu služby. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne!“ Zřejmě právě proto Pán Ježíš oslovuje svou matku tak neosobně: „ženo“. To na jedné straně. Pán Ježíš tedy chce uvést postavení Marie do určitého řádu. Aby ona sama nezacláněla výhledu k němu samému, ke Spasiteli. A aby se postavila jistá hráz Božího slova proti kultu Marie, matky Páně. A je zřejmé, že to bylo a je skutečně zapotřebí.
Ale ještě jedno poselství cítím ve slovech Pána Ježíše Krista. Řekli jsme si už, že Pán Ježíš:
1/ Projevil dojemnou péči o svou matku a proto ji svěřuje do péče apoštola Jana.
2/ Že svým oslovením Marie „ženo!“ staví hráz proti jejímu zbožnění.
3/ Pán Ježíš svým označením pod křížem :“ ženo a synu…dává najevo, že svou obětí zde na kříži vznikne pod křížem nová rodina. Rodina Božích dětí. On už to naznačil dříve. Vzpomeňte, jak říkal už dříve: „Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra, i matka.“ Mat 12,50
Základem této nové Kristovy rodiny už není krev, pokrevní příbuznost. Ale příbuznost v Duchu svatém, příbuznost podle krve Ježíšovy, která byla vylita pro naší spásu. Je to naplnění slova Božího z prologu evangelia Janova: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. /J 1,12/
A tyto nové děti Boží tvoří také novou rodinu. Řekněme si, že tvoří církev PJK. Někdy slyším jisté pochybnosti o církvi. Proč církev, co zde ještě na zemi pohledává, není to už jakási relikvie dávné minulosti? Potřebujeme ještě sbory a církev i ve 3. tisíciletí? Tak bývají kladeny otázky spíše z venku, z nepochopení. Od nevěřících lidí.
Ale i věřící lidé mají své problémy s církvi. Nevidí její jedinečnost a potřebu. Dokonce je jim podezřelá, protože od nich žádá zájem, lásku, oběť prostředků i času. A oni by ve své malosti a prostoduchosti chtěli všechen svůj zájem, pozornost a prostředky věnovat jen své vlastní rodině. Jaké hrozné nepochopení evangelia!
Zdaleka si neuvědomují, že právě proto, že zde na zemi není Pán Ježíš fyzicky přítomný, potřebuje tu svůj lid, svou rodinu, která by se navzájem na cestě víry povzbuzovala, posilovala a kde by mnozí našli ještě své místo a lásku, po které touží. Kde by se mohli navzájem sdílet a pomáhat si. Proto tu také čteme o Janovi: „V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.“ Nevíme toho mnoho o poměrech, ze kterých pocházel učedník Jan, někteří se domnívají, že patřil do bohatší rodiny, která měla větší dům, že mohl tak přijmout Marii do svého domova. Je to docela možné, protože apoštol Jan měl zřejmě i kontakty s nejvyšším knězem /viz J 18,15/.
Ale důležité je, že v tuto důležitou hodinu, hodinu ukřižování Pána Ježíše Krista se rozhoduje postarat o Marií. My někdy mluvíme o tom, že církev vznikla o letnicích v Jeruzalémě. Ale už zde pod křížem se církvi kladou základy. Když svatý Jan přijímá k sobě Marii matku Páně.

3. Je to zvláštní odkaz velikonočních událostí. Jaký význam má oběť Pána Ježíše Krista pro tebe osobně?
Pán Ježíš zemřel za naše hříchy. Přinesl oběť smíření na odpuštění našich vin. To není málo. Ale není to všechno.
Pán Ježíš také svým slavným zmrtvýchvstáním nám otevřel cestu k věčnému životu do Boží blízkosti. Díky mu zato.
Ale Pán Ježíš nám také zde na kříži otevřel cestu do nové Boží rodiny, rodiny Božích dětí, kterou nazýváme církvi Páně. To není něco, co můžeme přehlédnout, nad čímž bychom mohli mávnout ruku. Nemůžeš patřit Pánu Ježíši a nepatřit mezi jeho lid. On musel trpět a umírat na kříži, abychom my našli cestu k sobě, aby nás přiblížil jednoho k druhému. To není zanedbatelný tón v poselství o ukřižování Pána Ježíše Krista.
Víte kolik lidí si u nás ročně si sáhne na život? Nevím, kolik to činí v dnešní době. Bývalo to asi kolem 2 tisíc. Nejvíce to bylo v r. 1970, kdy si vzalo život asi 2 800 mužů a žen. Obvykle 2/3 z tohoto počtu kupodivu tvoří tzv. silnější polovina , tj. právě muži. Mají často za to, že jejich život ztratil význam. Proč je napadají takové myšlénky? Protože nemají člověka. Člověka blízkého, který by měl pro ně čas a pochopení. A proto je tu na zemi zapotřebí mít církev Pána Ježíše Krista. Ovšem jenom potud, pokud bude plnit svůj úkol. Být rodinou Božích dětí. A nést evangelium hříšníkům. Podávat jim ruku , aby našli Spasitele.
Ta Boží rodina má ještě jednu zvláštnost. My jsme si jeden druhého nevybrali, jak se vybírají přátelé. Do rodiny Božích dětí se rodíme, jak se rodí děti do svých pokrevních rodin. Ne ovšem z vůle muže nebo ženy, ale z vůle našeho nebeského Otce. Ani Marie si nevybrala Jana za svého syna, ani Jan si nevybral Marii za svou matku. Pán Ježíš ukřižovaný je dal dohromady. Pán Ježíš se ve své velekněžské modlitbě/ J 17/ modlí za církev a děkuje za lidí, které mu nebeský otec dal. Ne za ty , které si sám vybral.
Ani my si nevybíráme ve sboru své bratry a sestry, ale Pán Bůh nám je daruje. A naším úkolem není na nich hledat nedostatky, ale vděčně je přijímat a být Pánu Bohu za ně vděční.
Protože k sobě patříme. Něco silného nás spojuje přes naše slabosti a nedostatky. Co to je? A spojuje nás to přes rozdílnost povah, přes rozdílnost našeho vzdělání a dokonce přes rozdílnost našeho postavení ve společnosti. Kdyby to měla být jenom příslušnost k jedné církví, nebo k jednomu sboru, pak by to bylo málo. Kraličtí překládají: „Láska Kristova nás víře.“ A v ek. překladu čteme: „Vždyť nás má ve své moci láska Kristova- nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všechny…A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. 2 Kor 5,14 Všechno to na sebe navazuje: Smrt Pána Ježíše Krista, společenství věřících a zvláštní vztah přijetí a nikoliv souzení a odsuzování mezi Božím lidem. Všimněte si toho.
V církvi Páně by měly jít stranou všechny osobní sympatie či antipatie. Můj bratr nebo sestra jsou dětmi Božími, jsou členy nové Boží rodiny a já je proto chci milovat a být vděčný za ně. On nás jednoho druhému svěřil, abychom si vzájemně pomáhali a také se jeden za druhého modlili. Pán Ježíš také pověděl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. J. 13,35
Tam, kde se začnou dělat rozdíly mezi bratřími a sestrami, tam trpí celá Boží rodina.
To je aktuální odkaz velikonočního evangelia dnes.
Hle, syn tvůj, hle, matka tvá a také hle, tvoje sestra v Kristu. Znáte se? Máš lásku k bratřím a sestrám? Modlíš se za ně? Toužíte se navzájem podpírat a pomáhat si. Pokud ano, pak díky Pánu Ježíši Kristu, že šel a obětoval svůj život za naše hříchy. Pokud tomu doposud tak není, pak se musíme ptát, zda pro nás Pán Ježíš neumíral na kříži na Golgotě nadarmo. Věřím, že nikoliv. Amen

Jednota a rozmanitost církve

3. 12. 2002

Přednáška ze setkání pracovníků v Olomouci AHOJAHOJ Jednota a rozmanitost církve

1Pt.4,10-11

Právě tento oddíl byl vybrán, aby nám poskytl biblický podklad pro naše dnešní uvažování nad jednotou a rozmanitostí církve. Podívejme se nejprve alespoň kratičce na jeho souvislost:

Souvislost:
Ap. Petr adresuje tento list takto: “Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným, kteří přebývají jako cizinci v diaspoře v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii a byli předem vyhlédnuti od Boha Otce a posvěceni Duchem, aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu a byli očištěni pokropením jeho krví: Milost vám a pokoj v hojnosti.“ /1,1-2/ Je zřejmé, že tento dopis je určený církvi J.K., obráceným bratřím a sestrám.
Nejspíš nejde o židy v diaspoře, ale jak vysvítá z narážek uvnitř ep., se jedná spíše o křesťany původem z pohanů. “Kdysi jste `vůbec nebyli lid´, nyní však jste lid Boží; pro vás `nebylo slitování´, ale nyní jste došli slitování.“ /2,10/ “Dost dlouho už jste dělali to, v čem si libují pohané: žili jste v nevázanosti, vášních, v opilství, v hodech, pitkách a v hanebném modlářství.“ /4,3/ Rozsah působnosti listu zasahuje hned několik provincií římské říše v severní části Malé Asie. Můžeme tedy povědět, že se jedná o velmi pestré a nesourodé společenství, které spojil až J.K.
Ap. Petr píše tuto epištolu s jasným záměrem povzbudit tyto křesťany, kteří procházejí obdobím těžkostí, utrpení, pronásledování. “Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva.“ /4,12/
V části ep., o kterou nám jde, nacházíme různá povzbuzení i napomenutí k zodpovědnému životu ve světle blížícího se druhého příchodu P.J. a zejména k vzájemné bratrské lásce. “Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.“ /1,8/

Rozbor:
Podívejme se nyní na tyto dva verše poněkud podrobněji, abychom se pak z nich pokusili vytáhnout hlavní důrazy týkající se našeho tématu.
Každý
Náš oddíl začíná slovem každý. Co znamená toto každý? … Je to opravdu každý, kdokoliv? … Když každý, tak potom i například moslim, hinduista, vyznavač přírodních náboženství apod. Jistě že ne. Každý zde není kdokoliv, ale každý uvnitř jasně vymezeného, omezeného prostoru. Každý z těch vyvolených, posvěcených, očištěných, kteří se poslušně odevzdali J.K. Právě těm to ap. Petr píše. Budeme-li hovořit o všech, o každém, pak právě jen uvnitř této skupiny. O nikom jiném mimo ni.
Každý, ale já ne, já mám výjimku, mne se to netýká, mne z toho vynechte. Já ne, protože já na to nejsem dost dobrý, obdarovaný, protože já jsem pořád takový hříšník. Kdepak. Když každý, tak každý, žádné omluvenky, prázdniny se nepřipouští. Každý, to se týká také mne, ani já nejsem, nemohu být mimo, stranou. I se mnou se počítá. Každý, ale on ne. Každý, ale on ne, protože on je poskvrnou církve, pohoršením. S ním to prostě nejde. Kdepak, když každý, tak každý. I on, i s ním se počítá. Nemůžeme nikoho vylučovat. Každý je opravdu každý uvnitř Kristovy církve. Není tu žádné jiné kritérium. Ani zbožnost, ani věrouka, shoda postojů, ani cokoliv jiného, jen to jedno jediné. Oddal se Kristu, byl očištěn jeho krví? Pak jistěže i on.
Každý, to nám připomíná obraz církve jako Kristova těla, společenství různých údů, které se navzájem potřebují a jeden nemůže být bez druhého. Každý i ten nejmenší, nejposlednější je potřebný. “A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme.“ /1Kor.12,22-23/ Popřípadě, jak uvidíme dále, je to také pracovní společenství dělníků, spolupracovníků. Kde nikdo není mimo, kde je potřebí každá ruka, každá noha.
Vzal dar milosti
Významné postavení v našem oddílku má spojení: vzal dar milosti. Každý jak vzal dar. Soustřeďme se nejprve na ten dar. Je zde použito známé slovo: “charisma.“ Ano, to je to slovo, kterým ap. Pavel označuje dary Ducha sv. “Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ /1Kor.12:7-11/ Popřípadě si můžeme připomenout i seznam darů milosti z ep. Římanům: “Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.“ /Řím.12,6-8/ Nemůžeme si ovšem nepovšimnout, že tím se význam toho slova ani zdaleka nevyčerpává. Ap. Pavel hovoří o přednostech svobodného stavu oproti manželskému a přitom říká i toto: “Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak.“ /1Kor.7,7/ I toto je dar od Boha, charisma, povolání pro manželství nebo pro svobodu. Konečně jedním a tím samým výrazem je míněn i věčný život, jak čteme ve známém oddíle: “Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ /Řím.6,23/ Charisma, dar Boží milosti, to je věčný život, ta milost, kterou dostáváme skrze oběť P.J.K. Milost obmytí od hříchu a přijetí do Boží rodiny, do Božího království. Je tedy zřejmé, že dar milosti má velmi široký záběr, který se prostě nemůže omezit na nějaký vytvořený seznam darů. U Petra je to podpořeno ještě i tím, že se vůbec nesnaží nějak upřesnit, co vlastně míní tím darem. Nedává nám žádný seznam, neposkytuje nám ani to nejmenší vodítko. Jako když tu záměrně ponechává široce otevřené dveře pro rozmanitou Boží milost. V duchovních darech, v osobním povolání i v té nejzákladnější rovině Božího daru spasení. Rozumím tomu tak, že to může být i nějaký důraz, který nám Pán osobně položí na srdce, který vnášíme do života církve. Např. ti, co povzbuzují, napomínají, připomínají pronásledované apod. (br. Konečný)
Podíváme-li se do toho textu, zjistíme, že přes tak široce otevřené dveře, je tu přece jen nějaké omezení, vymezení Božích darů. Sice ne nějakým seznamem, ale předně tím faktem, že se jedná o Boží dary. Dary, či milost, která pochází od Boha. Můžete se setkat s výrokem, že homosexualita je vzácný Boží dar. Mnozí léčitelé využívající okultní praktiky také tvrdí, že jen užívají zvláštního Božího daru. Při vší úctě a lásce k těmto lidem, je třeba bedlivě zkoumat, je-li to skutečně podle Písem Boží dar, Boží milost. I v našich sborech se pod pojmem daru milosti může skrývat ledacos, ale ne všechno je opravdu od Boha. Další omezení darů milosti je zřejmé ze souvislosti. Petr říká: Služte si navzájem tím darem, který jste dostali. Tím darem milosti musí být tedy něco, čeho lze užít ke službě, k prospěchu mého bratra, sestry, Kristova těla. Tedy ne to, co slouží mně, ale právě těm druhým.
Ze slov ap. Petra vyplývá, že každý dostal nějaký dar milosti Boží, nikdo tu nestojí s prázdnou. Nikdo však nedostal všechno, celou tu rozmanitost, ale jen její část. Nějaký dar, či snad i dary z toho nesmírného bohatství, z té šíře. Ovšem, opět zdůrazňuji, ne všecko. Můžeme si představit obraz, kdy Pán vybírá z nezměrného pokladu, z celistvé rozmanitosti a každý dostane něco, svůj díl darů milosti. Ten to, onen zase něco jiného.
Byla by velká škoda, kdyby nám uniklo, že se zde hovoří o darech milosti. To, co jsme dostali, co nám bylo svěřeno, je především dar, je to milost, dobrodiní. Můžeme se totiž dostat do situace, ve které si začneme pod těmito dary milosti naříkat, stýskat si a vůbec je vnímat jako břemeno. Být svobodný, svobodná, či naopak být v manželství, dostat ten, či onen dar, pověření ke službě, je někdy velmi těžké i bolestivé. Tak to prožívali mnozí Boží lidé. Avšak nezapomeňme, ať se nám neztratí to základní, je to milost. To, co jsme dostali, přijali od Pána, je především milost. Díky za ní, Pane.
Nyní obraťme svou pozornost ke slovu vzal: Každý vzal dar milosti. Je zde užit neutrální výraz, který může znamenat jak pasivní činnost, tedy něco jsem dostal, bylo mi to dáno, tak také aktivní, něco jsem vzal, přijal, vztáhl po tom ruku. Ano, byla to především Boží iniciativa, on nám každému něco dal, něco do nás vložil, ale nyní je také na nás, abychom to vědomě, aktivně přijali.
Rozmanitá milost Boží
Když už hovoříme o darech milosti, v této souvislosti bude vhodné vzpomenout i té rozmanité milosti Boží. Zde se už nemluví o darech, ale o milosti vůbec, v tom jejím nejširším významu. To je zde ještě podpořeno spojením rozmanitá, rozličná, pestrá, různorodá, mnohotvárná milost. Milost ve všech jejích formách, způsobech a důrazech, nijak neohraničená než pouze jedině tím, že je Boží, že je od Boha. Taková je Boží milost. Není fádní, úzkoprsá, jednotvárná, ale bohatá, pestrá, rozmanitá. Zahrnuje velikou šíři.
Prosím všimněte si dobře, že když ap. mluví o darech milosti i o rozličné milosti Boží, není tu ani ten nejmenší náznak toho, že se jedná o nějakou komplikaci, překážku, hrozbu pro jednotu. Není v tom žádný ani ten nejmenší rozpor. Rozmanitost milosti není problémem, není ani přebytečností, přepychem. Je spíše obohacením, ba dokonce neváhám povědět nutností. Ten můj dar milosti, který jsem přijal je pouze částečkou Boží milosti, teprve dohromady s těmi dary, které přijali ti druzí, tvoří celek rozmanité Boží milosti. Bez toho celku, bez té rozmanitosti nejsme úplní, celí.

Sloužit, přisluhovat jedni druhým
Dále zde čteme, že tím darem, který jsme přijali, máme jeden druhému sloužit. Nebyl nám dán pro vlastní potěšení, pro vlastní potřebu či chloubu, ale ke službě, k práci. Ten dar je třeba využít. Proto je zde třeba slyšet i ty výzvy ap. Pavla: “Nezanedbávej svůj dar, který ti byl dán podle prorockého pokynu, když na tebe starší vložili ruce.“ /1Tim.4,14/ “Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou.“ /2Tim.1,6/ Nezanedbávat, nenechat ho válet, jako zakopanou hřivnu, ale rozněcovat, rozvíjet. Pán čeká na ovoce, užitek. Je to dar k práci, ke službě.
Sluší se zde připomenout, ap. důraz, že sloužit máme právě tím darem milosti, jaký jsme dostali, či přijali od Pána. Ne něčím jiným, byť by se nám to osobně zamlouvalo mnohem víc. Není to až taková samozřejmost, jak bychom čekali. Nejednou se snažíme sloužit docela něčím jiným, než nás Pán pověřil.
Dostali jsme dar milosti ke službě, a to ke službě druhým. Ne pro nás, pro mne, aby byly uspokojeny mé vlastní potřeby, cíle a přání. Nejde předně o mne, ale o bližního. Je to v duchu slova: “V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.“ /Fil.2,3/
Ap. tu klade zvláštní důraz nejen na vlastní službu druhým, ale zvlášť na postoj, či srdce služebníka. Doslova totiž můžeme překládat nejen sloužit, ale přisluhovat. Nejedná se o nějakou reprezentativní službu, která přináší slávu, uznání, ale spíš o pomocnou službu, zcela všední a někde v pozadí. Je to taková posluha. Ap. tu myšlenku rozvíjí v následující kapitole, když hovoří ke starším církve: “Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem.“ /5,2-3/ Starejte se o ně, ne ovšem jako páni, nadřízení, ale jako služebníci. Po příkladu P.J.K., jak nám ukazuje ap. Pavel: “Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ /Fil.2,5-8/ Jde o službu lásky, jak potvrzuje i přímá souvislost našeho oddílu.

Dobrý správce
Dostáváme se k dalšímu klíčovému bodu a to je správce, či docela dobrý správce. Správce, oikonomoi byl především správce domu. Ačkoliv to býval často otrok, nebyl obyčejným otrokem pro otrockou práci. Podrž, podej. Měl svěřenou, vymezenou určitou pravomoc. Tvůrčí prostor pro samostatné rozhodování, řešení problémů, pro vlastní odpovědnost a aktivitu. Ba dokonce, být ve vymezeném úseku samostatný, tvůrčí je povinnost správce. Nemá svěřenou hřivnu pohodlně zakopat, ale aktivně, iniciativně hledat cesty, způsoby jak ji rozmnožit.
Avšak správce přece jen není pánem. Přísluší mu určitá pokora. Jeho pravomoc je omezena hned ve dvou směrech. Zaprvé na určitou oblast. Jsou věci, které si pán ponechává ve své výlučné pravomoci, které nesvěřuje ani správcům. Pak tu také mohou být i jiní správcové, kteří mají svěřenu zase jinou oblast. Správce kuchyně nemá co mluvit do správcování správce nad zemědělskými dělníky apod. Každý správce má svěřenou oblast, pro kterou platí: ševče, drž se svého kopyta. Toho, co ti pán svěřil, co ti dal. Druhé omezení vyplývá z pánovy vůle. Správce může jednat samostatně jen v rámci svěřené, omezené pravomoci a také v intencích pánových rozkazů. Protože ze svého počínání bude skládat účty. Rozhodující není jeho vůle, jeho vidění, ale pánova vůle a jeho vidění. Pán rozhoduje, určuje co a jak. A on sám také bude správce volat k zodpovědnosti. Proto se: “Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným.“ /1Kor.4,2/ Všimněte si, že to není úspěch, ale poslušnost, co je na prvém místě. Nejen lenivý, ale i příliš samostatný správce, který nedbá na vůli svého pána bude potrestán a odvolán.
Ap. Petr tu ve spojení se správcem používá superlativu. Služte si navzájem tím darem milosti, jaký jste dostali. jako dobří správci. Jde o to být nejen správcem, ale dobrým správcem, ba dokonce výtečným, znamenitým, krásným a bezvadným. Takovou máme mít ambici. Nejen si to nějak odsprávcovat jak to jde, ale být v tom co nejlepší. Tak, abychom se líbili svému Pánu.

Z Boha a pro Boha
Konečně se dostáváme k tomu 11.verši: “Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh – tak aby se všecko dělo k oslavě Boží skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva i moc na věky věků. Amen.“ Ovšem zde nejde jen o kázání, ale jakékoliv mluvení. Kdo mluví, ať je to Boží slovo, či jako Boží slovo, ať je to od Boha. Jinak nemáme co říct, jinak to není dobrá zpráva. Kdo slouží, kdo něco dělá, ať to dělá ne ze svých vlastních sil, ale z Boží moci. Z těch sil, které mu poskytuje Bůh. Známe přece výstrahu P.J.: “Neboť beze mne nemůžete činit nic.“ /Jan.15,5/ Je tu od počátku jasný důraz. Ta rozmanitá milost i dar, který jsme dostali a máme jím sloužit je Boží, od Boha. Proto ať už jde o cokoliv, o mluvení nebo činy, pokaždé jde o to, aby to bylo od Boha, z Boha.
Ovšem nejen z Boha, ale také i pro Boha. K jeho slávě. Všechno ať se děje k slávě Boží. K jeho cti. Aby on byl z toho oslaven. A jak může být oslaven? Skrze J.K. Petr je důsledně Kristocentrický. K Bohu vede cesta jen skrze Krista. On nám otevřel ten poklad Boží rozmanité milosti, když se za nás obětoval na kříži. Ne my, já, lidé, ale on je cílem, smyslem všeho. On je základní kámen a střed, kolem kterého se všechno točí. Je to ten známý postoj Jana Křtitele: “On musí růst, já však se menšit.“ /Jan.3,30/

Shrnutí principů
Nyní je tedy čas pokusit se jakési shrnutí základních principů:

Rozmanitost
Ten první důraz je na rozmanitost milosti, na její šíři. Dostali jsme dar Boží milosti, abychom byli správci Boží milosti v její rozmanitosti. (Puzle, který dílek skládačky je ten nejlepší?) Je tu celá řada rozmanitých darů Boží milosti. Který ten dar je nejlepší, nejpravější? … Žádný, taková otázka vůbec nedává smysl. Každý ten dar je jen částkou velké skládanky. Má tam své místo, ale jen proto, aby vynikl celek, ta rozmanitá milost. Rozmanitost není překážkou jednoty. Rozmanitost nerozděluje, ale naopak spojuje. Mám jen částečku celku, nějaký dar z té rozmanitosti a proto potřebuji ty jiné, s jiným darem milosti, abychom se doplňovali. Potřebujeme ty druhé, ne jen stejné, ale právě ty odlišné. Nemůžeme bez nich být. Jinak nám něco chybí, není to úplný obraz. Máme mezery.
Ba dokonce, jsme-li správci té rozmanité Boží milosti, dobří správci, pak jsme za tu rozmanitost přímo zodpovědni. Není to otázka volby, ale Pánovy vůle. V každé době a situaci může být potřeba jiného daru, jiné části té milosti Boží. Dobrý správce kuchyně dá jednou vydatnou, třeba i tučnou stravu, ale jindy dietu. To podle potřeby. Ale dobrý správce je určitě nebude živit pořád jen jedním a tím samým. Rozmanitost je nutnost.
Aby ta rozmanitost byla, je třeba v zásadě dvojí. Za prvé: přinášet ten svůj dar, tu milost, která mi byla svěřena. Nestáhnout se, neuzavírat, nedat se odradit. Věrně jím sloužit druhým. I ten můj vklad milosti je třeba. Nesmí chybět.
Za druhé: nechat si sloužit, přijímat službu ostatních, službu jejich darem, tou milostí, které jim byla svěřena. Dát druhým prostor, svobodu k uplatnění. Není to to moje, dobrá, však ani nemusí. Ale mohu tomu naslouchat, mohu to přijímat, akceptovat. Nechat se tím obohatit. Nezavírejte před nimi dveře. Pokud si držíme jen to svoje, jako to nejlepší, nejdůležitější, pak se nemůžeme divit chudobě, vyprázdněnosti svého života, který nepřitahuje, nenese ovoce. Mnoho problémů způsobujeme, když vidíme jen to svoje.

Omezená rozmanitost
Druhý důraz je na omezenou rozmanitost. Jakkoliv je ta rozmanitost rozmanitá, není zcela jistě bezbřehá. Nevejde se do ní úplně všecko. (Několik druhů puzle smíchaných dohromady, složíme z nich jeden obraz. Proč vyloučit ty dílky, co se nám nehodí? Proč nevyužít všechny dílky, nebudeme je “úzkoprse, arogantně“ vylučovat. Jenomže to už by nebyl ten obraz.)
Je tu jedno zcela zásadní omezení. Ta milost, ten dar musí být od Boha a pro Boha, pro jeho slávu. Jinou rozmanitost, jiné důrazy prostě nelze připustit. To už je něco naprosto jiného. Jakékoliv míchání zničí, znehodnotí úplně všecko, připraví nás o tu Boží milost.
Je tu ještě nějaké jiné povolené omezení rozmanitosti? … Na ty, kdo mají stejnou, či podobnou tradici? Na ty, kdo nám sedí, s kým se dokážeme shodnout? Na ty silné, zdravé, “správně“ zbožné? Na ty, kteří umí svůj dar jasně definovat, pojmenovat? Kdepak, nic takového. Jiné omezení Pán nepřipouští. Je třeba si uvědomit, že každé jiné omezování jde proti jeho vůli. I ti slabí, kolísající, nepohodlní, problematičtí jsou pod milostí a mohu nám jí sloužit.
Nicméně, ještě jedno omezení si dovolím připomenout. A to sice mou vlastní omezenost na službu tím darem, či lépe tou milostí, kterou jsem sám přijal. Každý jak vzal milost, tak jí služ druhým. Jsou jistě i jiné milosti, jiná obdarování, možná se ti víc líbí, ale ty se drž toho svého, co ti bylo svěřeno, protože se za to budeš zodpovídat. Pokud ti to Pán nesvěřil, pak to přenech jinému a nekafrej mu do toho. Nech ho to dělat jeho způsobem. Ševče, drž se svého kopyta. Jak by to vypadalo, kdyby dirigent určoval jak to má chodit v besídce a nebo naopak. Tvoje zodpovědnost i pravomoc je omezena na ten dar, na tu milost, kterou jsi přijal.

Jak to rozlišit?
Ještě nám zůstává důležitá otázka. Jestliže rozmanitost milosti je omezená jen na to, co je z Boha a pro Boží slávu skrze Krista, jak to rozlišit? Jak určit, co to je a co už není? …
Nabízí se jednoduchá a stará metoda. Vytvořit jakýsi seznam, přehled schválený darů, té pravé Boží milosti. Skutečně v Písmu určité seznamy a přehledy nacházíme. Jsou zde na jedné straně určité seznamy hříchů, tedy toho, co už prokazatelně z Boha není a na té druhé straně seznamy darů Boží milosti, co prokazatelně z Boha je. To je bezpochyby závažné a závazné měřítko pro naši orientaci.
Avšak zdá se, že ten seznam je pro naši potřebu neúplný, ba zcela nedostatečný. A to jsou tu ještě mnohé potíže s výkladem i těch zdánlivě nejjednodušších prvků těchto seznamů. Jak jsme viděli, ap. Petr se pak seznamu či přehledu naprosto vyhnul. Nezbývá než si ho vytvořit sami. Máme v tom skvělý vzor biblických zákoníků a farizeů. Oni se vydali právě touto cestou, Studují bedlivě Písmo s tou touhou stanovit jasná, přehledná, srozumitelná pravidla. Co je správné, a co už není. Klidně ponechme stranou skutečnost, že výsledek nebyl ani příliš jednoduchý ani jednoznačný a vedli se o něj i dost tuhé spory. Důležitější je stanovisko samotného P.J.K. “Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!“ /Mat.23,23-24/ Jsou prostě naprosto mimo a ještě se dostali do pokrytectví. Tento přístup problémy neřeší, ale vytváří.
Písmo nám prostě nedává jednoduché návody a seznamy. Budeme muset vždy znovu hledat, zápasit a usilovat o to rozpoznat, co je z Boha a co už není. Stále budeme prožívat to napětí. Není to však právě to, o co jde? Co po nás Pán chce? Abychom neustrnuli, nespokojili se s povrchností, formálností, ale stále znovu ho hledali? Hledejte Hospodina!
Avšak přitom hledání nám mohou pomoct jisté principy:
1) Princip Kristocentričnosti
Je-li ta služba z Boha a pro něj, pak tam bude v centru sám J.K. Nepůjde to bez něj, nebude se dostávat někam na okraj, jako náboženský folklór. Naopak On bude růst a my se menšit. Bude se to všechno dít pro jeho slávu. Bude tam přítomný duch jeho evangelia. Neztratí se vědomí, že žijeme z jeho milosti a slitování. Bez ní nejsme nic.
2) Princip služebnosti lásky
Je-li ta služba z Boha, a pro něj, pak bude nést znaky služebnosti lásky. Máme ve sborech silné osobnosti. Díky Bohu za ně. Jsou v čele, úspěšně vedou, dokáží protlačit mnoho i dobrých věcí. Avšak mívá to i svůj rub. Osobnosti a nejen ony, přinášejí také mnoho lidského, tělesného. Kdo je z Boha, ten nebude prosazovat sám sebe, nebude panovat, ale pokorně, obětavě a s mnohou láskou sloužit. Bude se umět ponížit. Nebude totiž hledat to své, ale to Boží, prospěch druhých.
3) Princip svobody, tolerance
Je-li ta služba z Boha a pro něj, pak v ní nebude panovat duch výlučnosti, ale svobody. Respekt, pro druhé, odlišné způsoby zbožnosti, služby, pro jiné důrazy, pro jinou částku té rozmanité milosti. Jiný dar milosti nebude překážkou, něčím podezřelým, ale radostně a vděčně vítaným.

Obsah:

1. Rozmanitost milosti není překážkou jednoty, jsme za ni zodpovědni.
2. Rozmanitost milosti je omezena jen tím, aby byla z Boha a pro Boha. Přitom je třeba se držet toho, co nám bylo svěřeno.
3. Nepomůže nám seznam schválených druhů milosti, ale je třeba znovu hledat Boha samotného a přitom sledovat následující principy:
Kristocentričnosti.
Služebnosti lásky
Svobody a tolerance