3. 5. 2006
Zemřel v utěšeném stáří, stár a sytý dnů, a byl připojen k svému lidu. (1. Mojžíšova 25,8)Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. (2. Timoteovi 4,7)
V tichém zármutku oznamujeme všem příbuzným, přátelům a známým, že byl po krátké nemoci odvolán do nebeské slávy náš milý manžel, tatínek, tchán, dědeček, pradědeček, švagr a strýc pan František Mrázek.
Rozloučení proběhne v úterý 9.5.2006 v 16:00 v modlitebně Církve bratrské v Ostravě. AHOJAHOJ Rozloučení proběhne v úterý 9.5.2006 v 16:00 v modlitebně Církve bratrské v Ostravě.
20. 4. 2006
Čtení: Lukáš 24,1 ; 36
Znovu stojíme na prahu velikonoční neděle, neděle všech nedělí. Je to výroční slavnost Kristova vzkříšení. Tak má být i každá neděle týdenní slavnostní připomínkou zmrtvýchvstání Páně. Kristus vstal z mrtvých jistě vstal z mrtvých.Je přirozené, že všichni čtyři evangelisté zaznamenávají triumfální skutečnost, že třetího dne Ježíš, náš Pán, vstal z mrtvých. Protože letos sledujeme velikonoční události především z Lukášova podání, zastavíme se nad zvláštností tohoto evangelia, kterou je příběh o cestě do Emaus (L 24,13-33). Příběh je v centru Lukášova vyprávění o zmrtvýchvstání a hraje v odvíjení jeho myšlenek klíčovou roli. Je zařazen mezi zmatenost, nevěru a rozpačité překvapení apoštolů (L 24,4 a 11-12) a konečné rozplynutí veškeré nevěry, když se Pán Ježíš apoštolům zjevil (v.34 a 41) (Pokračování textu…)
2. 2. 2006
Srdečně vás zveme na ProChrist to je řada programů, které budou pod mottem Pochybnosti a úžas satelitem přenášeny do více než 1300 míst mnoha evropských zemí (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Česká Republika, Slovensko, ) z olympijské haly v Mnichově. Akce se bude konat ve dnech 20. – 27. března 2006. ProChrist se uskuteční již po šesté. A vy můžete být u toho – i u nás v Ostravě v naší modlitebně na ulici 28.října 148. AHOJAHOJ
Program sestává z hudby, rozhovorů a přednášky faráře Ulricha Parzanyho o tématech života a víry. Akci připravují na lokální i celoevropské úrovni křesťané z různých církví, kteří chtějí společně propagovat víru v Ježíše Krista. Organizátoři ProChrist zvou lidi k víře v Boha. Jde přitom především o otázky týkající se smyslu života, budoucích perspektiv a naděje. Hlavní řečník Parzany je přesvědčen: Ježíš Kristus je skutečností, kterou může každý zakusit!
Kromě hlavního programu z Mnichova bude na každém z více než 1300 přenosových míst vlastní rámcový program. V ČR se na akci podílí křesťané z těchto církví: Armáda spásy, Bratrská jednota baptistů, Církev bratrská, Českobratrská církev evangelická, Evangelická církev metodistická, Křesťanská společenství, Křesťanské sbory, Slezská církev evangelická a.v., Slovo života. Přípravy běží již teď na plné obrátky.
20. – 27. 3. 2006 ProChrist budete u toho?
2. 2. 2006
Matouš 2,1-6: „Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se:
„Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.“
Do mozaiky vánočních událostí bezesporu patří zpráva o mudrcích od východu. Tito moudří mužové nám mohou být v mnohém vzorem. Dnes bych se spolu s vámi zamyslel nad jednou základní skutečností našeho lidského života, která nás provází od útlého dětství až do konce života. Jsou to naše otázky vlastně – umění upřímně se ptát… . … hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se Ptali se, kde je ten právě narozený král Židů.
V období zvídavosti prochází malé dítě etapou, kdy neustále klade otázky. Proč? Proč? (Pokračování textu…)
4. 10. 2005
Oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě a ty jim v pravý čas dáváš pokrm, rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a příhodně se sytí. Skryješ tvář a propadají děsu, odejmeš jim dech a hynou, v prach se navracejí. (Ž 145,15 a 104,28-29)
Dnešní neděle, či shromáždění Díkůvzdání je dobrou příležitostí k tomu, abychom si připomněli, že náš nebeský Otec, svatý Bůh dává a chce dát nám lidem to nejlepší. Svědčí o tom už postavení prvních lidí v ráji. Jenže lidé selhali a dopustili se hříchu neposlušnosti vůči Pánu Bohu. Přestože se to neobešlo bez trestu, Bůh hledal znovu cestu k srdci člověka. (Pokračování textu…)
18. 3. 2005
1.Samuelova 17
Asi 18 km jihozápadně od Jeruzaléma se nachází nenápadné údolí neboli tzv, vádí es-Sant. Na tomto údolí by nebylo nic tak zvláštního, kdyby se v něm pravděpodobně neudál jeden z nejslavnějších příběhů Bible. Středem tohoto příběhu jsou dvě postavy David a Goliáš. Je to příběh, který dobře znají nejen naše děti, ale také většina lidí na světě. Příběh který v sobě ukrývá mnoho pravd, které však lidé velice často překrucují.
Podívejme se však na situaci kolem těchto dvou postav…. (Pokračování textu…)
7. 1. 2005
Úvodní text: Žalm 113 Písně : 7, 3, 177,
Texty kázání:II Mojžíšova 8, 21-24; 10,8-12; 10,24-26
Lidské dějiny nám přinášejí celou řadu příkladů, jak vládnoucí garnitura v té či oné zemi zasahovala do života prostých lidí s jediným cílem. Zajistit si co nejdelší a nejpohodlnější přebývání na výsluní moci. V posledních stoletích se sice různé skupiny snažily lidem namluvit jak právě ony to s národem či národy myslí upřímně a vážně, ale (Pokračování textu…)
26. 11. 2004
5. prosince
písně: Fishnet a Revelation
Průvodní slovo: Fishnet AHOJAHOJ 12. prosince
písně: CHADASH dívčí pěvecký sbor
Průvodní slovo: Doc. ThDr. Tomáš Novotný
19. prosince
hra na klavír: Irenka Bubová
Průvodní slovo: Jan Drahokoupil
Modlitebna Církve bratrské
ulice 28. října 148
Ostrava město (v sadu Milady Horákové)
Začátky v 18:00 hodin
Finanční příspěvek dobrovolný
Již proběhly tyto večery:
28. listopadu
Téma:Zaslíbení a naplnění proroctví Bible
písně: zpěváci CB Ostrava
Průvodní slovo: Vojtech Asszonyi
6. 10. 2004
Jak už sám název napovídá, vydala se o těchto letních prázdninách naše mládež zvaná „Velryba“ užívat si blažených dnů volna, krásného slunného počasí a pohody do malebného prostředí Těšínských Beskyd, kde se nachází půvabná a v přírodním stylu zařízená chata Kyčera. Hlavním mottem tohoto pobytu přitom bylo hledat cestu k tomu, jak žít život opravdu naplno. K tomu, že se toto motto do značné míry podařilo v praxi uskutečňovat, bezpochyby velkým dílem přispělo právě ono nádherné prostředí Těšínských Beskyd spolu s krásným letním počasím a velmi dobrými podmínkami pro sportování, turistiku či jiné aktivity, které dohromady pomohly vytvořit atmosféru pohody, relaxace a dobré nálady. Nadto však mezi námi mocně působil Pán Bůh, který nás postupně víc a víc stmeloval v jedno tělo, v kterém se každý mohl cítit – alespoň v to doufám – cenný a přijímaný. K tomu, že Pán Bůh mohl mezi námi takto silně působit, výrazně přispěly velmi dobře připravené programy Jakuba Mrázka a Michala Novotného, které – snad si to mohu dovolit tvrdit za nás za všechny – promlouvaly do našich srdcí. Nejprve nás totiž každé ráno Kuba motivoval historií sboru Jednoty Bratrské v Ochranově, přesněji řečeno dobou, kdy tam díky mnoha usilovným modlitbám došlo k velkému probuzení. Večer nás pak zase buď Kuba nebo Michal provázeli ve chválách a při krátkých zamyšleních nad tématy, která byla pro náš osobní duchovní život s Bohem velmi důležitá. Nejsilnějším zážitkem celého kempu však pro mě osobně bylo úterní ráno, kdy jsem se po probuzení a chvilce přemýšlení a přemáhání se nakonec rozhodl, že se připojím ke společným ranním modlitbám, na které mě o den předtím zcela nenásilně pozval Michal Novotný. Když jsem se totiž přeci jen nakonec dobelhal s asi 15-ti minutovým zpožděním onoho úterního rána k bazénku, kde se ono modlitební ztišení konalo, tak se tam už nějakou dobu společně modlili Kuba, Michal a také Lukáš Komárek, který se podobně jako já rozhodl, že se k nim připojí. Mohu však zcela otevřeně a upřímně vyznat, že jsem určitě ani netušil, že budu z tohoto ztišení odcházet nejen s touhou v tom pokračovat i v následujících dnech, ale i s opravdu silným duchovním zážitkem. To, co jsme tam totiž my čtyři toho rána spolu mohli prožít, byla opravdová přítomnost Božího Svatého Ducha, která nás naplňovala a vedla ke spontánním modlitbám, takže kdybychom nemuseli jít v 8:00 na snídani, tak jsem přesvědčen, že bychom tam určitě vydrželi modlit se dál ještě několik minut. Díky Duchu Svatému se totiž toto ranní modlitební ztišení pro nás stalo ne jen nějakou „správnou křesťanskou věcí“, která patří do křesťanova života, nýbrž něčím živým a niterným. Náměty k modlitbám nás totiž napadaly zcela spontánně, a když jsme se domodlili, tak jsme se všichni svorně objali a bylo patrné, že v tu chvíli mezi námi panovala jednota, jakou mezi námi mohl vytvořit pouze Duch Svatý.
Ani tento silný duchovní zážitek však ještě neznamenal konec Božího působení mezi námi. Následujícího dne totiž Kuba vyhlásil po vzoru bratří z Ochranova takzvanou „modlitební stráž“, která spočívala v tom, že každou hodinu včetně těch nočních se měl někdo z nás modlit za nejrůznější modlitební náměty týkající se jak nás osobně, tak i naší mládeže. Ačkoli to zpočátku vypadalo, že bude problém dosáhnout toho, aby se našel někdo, kdo se bude modlit i v dobu, kdy je to nejméně příjemné – tedy v brzkých ranních hodinách -, tak to byla nakonec děvčata, která se tohoto nepříjemného úkolu zhostila a díky nim se nám tak podařilo udržet tuto modlitební stráž bez přestání i přes noc. A co víc, když nám pak druhého dne Kuba po ranním zamyšlení opět nabídl možnost zachovat i nadále tento modlitební řetěz, tak na sebe odezva nenechala dlouho čekat, a jednotlivé modlitební hodiny byly v průběhu dne opět rozebrány a modlitební stráž tudíž byla znovu zachována i přes noc. Nakonec to dopadlo tak, že jsme tuto stráž drželi bez přestání až do odjezdu, což znamená nějakých 96 hodin! Nechtěl bych však, aby to vypadalo jen jako nějaké chlubení se číslicemi. Mnohem více šlo o to, že každý z nás si mohl během dne nabitého bohatým programem udělat čas na to, aby byl sám s Bohem a strávil zhruba hodinu rozjímáním nad Jeho Slovem a na modlitbách. Zároveň nás tato modlitební stráž citelně stmelila a dala nám společnou touhu nejen po našem dalším osobním růstu, ale také po obnově a růstu naší mládeže jakož i celého sboru, což bylo možno vyčíst z modlitebních námětů, které každý z nás v průběhu oné modlitební stráže mohl napsat na společný arch papíru.
Když se tudíž ohlížím zpět za tímto kempem, tak si uvědomuji, že to nejcennější, co jsem si z něj odvezl, bylo zjištění, jak důležitou a nezastupitelnou roli hrají v křesťanském životě modlitby, jakou mají moc, a že jsou to právě ony, které stojí na počátku všech menších i větších změn nejen v našem osobním duchovním životě, ale i v životě např. mládeže, tak jak jsme to na letošním kempu mohli zažít na vlastní kůži i my, nebo dokonce i v životě celého sboru, jak to mohli osobně zakusit bratři a sestry z ochranovského sboru Jednoty Bratrské.
Zároveň jsem velmi rád, že tímto kempem nic neskončilo. Naopak mám naději, že něco nového a možná trvalého začlo. Jelikož jsme totiž sami mohli vidět, jak důležité jsou modlitby, rozhodli jsme se v nich i nadále pokračovat, a proto jsme se jako mládež dohodli na tom, že se budeme pravidelně každou neděli v 17:30 scházet v naší modlitebně, abychom společně chválili Pána písněmi, sdíleli se o svých radostech, problémech a potřebách, a především se modlili jeden za druhého, ale také za naši mládež, za naše přátele, za náš sbor ….. a za řadu dalších věcí, které nás napadnou nebo nám na ně Bůh ukáže. Tato nedělní modlitební setkání však v žádném případě nejsou jen nějakou „soukromou akcí“ naší mládeže, nýbrž jsou otevřena komukoli, kdo by měl chuť připojit se k nám. Pokud tedy cítíš touhu modlit se spolu s námi, pak neváhej a přijď mezi nás kteroukoli neděli v 17:30. Jsi srdečně zván!
S přáním hojné Boží milosti a Božího pokoje za mládež CB „Velrybu“ Přemek Šeděnka
11. 4. 2004
Jan 19, 17-27
Ženy pod křížem – kázání na V. Pátek
9. dubna 2004 – kaz. J. Orawski
Čtení evangelia podle Jana 19,25-27:
U Ježíšova kříže staly jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle tvůj syn!“
Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě. AHOJAHOJ Milí bratří a milé sestry, milí přátelé.
Opět se dnes vydáváme spolu s věřícími lidmi na celém světě v duchu na ten kopec nedaleko Jeruzaléma, zvaný Golgota, abychom si připomenuli utrpení a smrt Božího Syna Pána Ježíše Krista.
Uvědomujeme si, jak jeho odsouzení a smrt je jedinečná v dějinách lidstva. Je to zvláštní smrt. Někdo by mohl říci- a také to tak lidé říkají: Prosíme vás, co je na smrti Pána Ježíše tak zvláštní. Vždyť se podobá smrti tisíců jiných, kteří byli nespravedlivě popraveni. Vždyť každá smrt je těžká. Někdy se říká, že smrt nás všecky srovná. Ve smrti jsme si všichni rovní. Každý musí umřít. To ano. Ta smrt nebyla zvláštní ani tím, že to byla smrt na kříži. V té době umíralo mnoho lidí podobným způsobem. Zajatců, zločinců, odpůrců režimu. Pro výstrahu jiných je přibíjeli na kříž a ve velikých mukách je nechávali umírat, aby jejich smrt měla odstrašující účinek.
Ale smrt Pána Ježíše Krista na Golgotě byla jiná především svým významem, tím co znamenala a znamená v dějinách světa. Byla to především smrt Božího Syna. A touto smrtí končí panství smrti, a to věčné smrti nad každým člověkem. Už neplatí onen verš Jiřího Wolkra: „Člověk je smrtelný, práce je živa.“ Od této chvíle smí volit člověk mezi životem a smrti. Tak významná je smrt PJK na kříži. Pak i každá okrajová událost této nejvýznamnější události dějin má pro nás zvěstný význam. Každá episoda těchto velkopátečních událostí je pro nás evangeliem.
Dnes bych se chtěl spolu s vámi zastavit u té skupinky žen, které evangelisté zaznamenali po křížem na Golgotě.
Málo co nás tak dojímá, jako fotografie plačících žen nad mrtvými těly svých synů nebo svých mužů. Ty fotografie vidíme často ve zpravodajství z válečných polí nebo z míst, kde se bojuje: Irák, Afganistan, předtím Čečensko, Jugoslávie atd…Jakoby to bylo znamení doby, ve které žijeme.
Dnešní text evangelia nám připomíná, že také pod křížem na Golgotě byly truchlící ženy. Byla tam předně Marie, matka Páně.
Dovedeme se alespoň trochu vžít do toho, co prožívala Maria, matka Pána Ježíše pod křížem, když hleděla na utrpení Božího Syna přibitého na kříž? Nepronesla ani slovo. Alespoň o tom nic nečteme. A přesto to němé utrpení bylo a zůstává i po 2 tisících letech více než výmluvné.
Včera jsme byli někteří na pohřbu Dr. Čermáka a mnozí na něm plakali. Neviděl jsem však slzy v očích jeho maminky, která přiletěla na pohřeb svého syna až z daleké Kanady, byla velmi statečná. A přesto mi ten pohled na zarmoucenou matku nad hrobem svého syna rval srdce.
A co teprve musela zakusit a prožít matka Pána Ježíše, když její syn je potupně a nespravedlivě přibit na dřevo kříže, trpí a umírá ve velikých bolestech. Bezpochyby hřeby, které pronikaly jeho ruce, nohy, bok, současně procházely také srdcem a duší Marie. V této chvíli se naplnilo ono zvláštní proroctví, které slyšela Marie z úst stařičkého Simeona, když přinášela svého synáčka k požehnání do chrámu: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – a tvou vlastní duši pronikne meč, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Luk 2,34-35. Zde pod křížem onen meč pronikl duši Marie. Zde také poznala, co to znamená být požehnaná mezi všemi ženami, být služebnicí Páně. Být matkou Spasitele. Že to znamená těžký úděl, který nemohl být svěřen každému. Mnohé matky se modlí za to, aby jim Pán Bůh zachoval život, pokud mají malé děti. Aby je mohly vychovat, postavit do života. Ale myslím, že některé věřící ženy, když se modlí za své dospělé děti, mají v srdci jinou touhu, aby si je Pán Bůh odvolal k sobě dříve než jejich děti. Proč? Nu proto, aby se nemusely dívat do rakve na svého syna nebo dcery. Dodnes cítím hloubku bolesti, která se nedala utišit lidskými slovy, kterou musela prožívat moje maminka, když se musela za svůj život 3x dívat do hrobu za svými dětmi. Není to samozřejmé, že naše rodiny nám PB zachovává. Kdykoliv si na to vzpomeneme, měli bychom vždycky za to děkovat Pánu Bohu.
1. Kde vzala Marie sílu, aby se postavila pod kříž Pána Ježíše? Neudělala by lépe, kdyby zůstala doma, aby nemusela být svědkem tohoto hrozného divadla? Možná, že by to mnohé ženy takto řešily. Ale Marie musí být nablízku svému Synovi, když vede ten nejtěžší zápas svého života. Zápas o poslušnost vůle Otcovy. Zápas s lidskou zlobou, nenávistí, nedůvěrou. Zápas toho jediného spravedlivého mezi všemi hříšníky, ve kterém ten spravedlivý umírá jako lotr na kříži.
Vzácné ovšem je, že Marie není pod křížem samotná. Čteme, že pod křížem byli s ní další ženy. Marie Kleofášova, sestra Marie a také Marie Magdaléna. O té první víme poměrně málo, snad byla matkou Jakuba menšího a Jozefa, se kterými chodily za Ježíšem v Galilei a spolu s jinými Pánu Ježíši a učedníkům sloužili. Byla to věrná a věřící žena. O té druhé však víme mnohem více. Do dějin církve vešla jako veliká hříšnice, z níž Pán Ježíš vyvrhl 7 ďáblů, odpustil jí hříchy. Ona také pomazala tělo Ježíšovo vzácnou mastí, která naplnila celý dům Šimona malomocného vzácnou vůni a svými vlasy vytírala nohy Pána Ježíše. Ona také Ježíše velmi milovala, a proto šla s Marií až pod kříž na Golgotu. Na ní se naplnila ta slova, která Pán Ježíš řekl: „Mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Ale Marie Magdaléna velice milovala svého Pána, protože jí bylo mnoho odpuštěno. L 7,47 A Marie prokázala svou lásku k Pánu Ježíši i nyní, když spolu s Marii, matkou Páně stojí pod křížem. Svoji věrnou lásku. Nejen tím, že šla za Pánem Ježíšem až pod kříž, když jej mnozí jiní opustili, dokonce i jeho učedníci zde povětšinou nebyli. Ti se rozprchli až na učedníka Jana. Ale ona prokázala lásku ke svému Pánu i tím, že podpírá Marii, svou přítelkyni. Že jí pomáhá nést její zármutek a její bolest. Šťastný je takový člověk, který má přátelé. Který se může o ně opřít, když se mu podlamují nohy, když prožívá těžké chvíle ve svém životě. Každý z nás takové chvíle někdy prožije.
Víte, jít až pod kříž Pána Ježíše Krista k tomu bylo zapotřebí nemalé statečnosti. Farizeové a zákoníci, nepřátelé Ježíšovi ti dovedli nenávidět až za hrob. Dávali si proto dobrý pozor, kdo šel za ním až ke kříži.
Možná, že si někteří ještě vzpomínáte, jaká to byla policejní operace, když se konal pohřeb Jana Polacha. Když přemísťovali jeho tělo ze známého pražského hřbitova do jeho rodného městečka, aby byl méně na očích. Jak policie obklíčila celý hřbitov, aby zabránila jeho přátelům v účasti na pohřbu. Jaký trest postihl ty, kteří na jeho pohřbu sloužili atd. Řekli bychom nic nového pod sluncem.
Proto tyto slabé a citlivé a zranitelné ženy byly také velmi statečné, když se postavily těsně pod kříž Pána Ježíše Krista. Zajímavé je, že když myslíme na nějaké hrdiny a statečné lidí, obvykle si představujeme statečné muže, se silnými svaly a ještě silnějšími slovy. A zde jsou skutečnými hrdinkami víry slabé ženy. Je to statečnost, která se projevuje soucitem a láskou. Statečnost, která k tomu nepotřebuje mnoho slov, ale přesto mnoho vydrží. Statečnost, která se projeví v pravý čas na pravém místě. Dokonce tu neslyšíme ani nářek z úst těchto statečných žen. Z lásky ke svému se rodí pravá statečnost, která umí nést i utrpení, protivenství a pronásledování. Kde jsou v této chvíli ti, kteří vedli silné řeči? Kde je v té chvíli apoštol Petr, který se zapřísahal: Kdyby všichni od Tebe odpadli, já nikdy ne! Mat 20, 22
A kde jsou ti dva učedníci, kteří mu říkali: „Jistě, můžeme pít stejný kalich, kalich utrpení jako ty, když se jim jednalo o místa po levici a po pravici v Božím království. Mat 20,22
Vůbec se mi zdá, že pravá statečnost a věrnost a trpělivost se rodí až pod křížem. Pod křížem Kristovým. Z veliké lásky k němu, který za nás trpěl a za nás umíral. Z veliké vděčnosti za jeho spasení.
2. Evangelista Jan však také zaznamenal, že právě své matce Pán Ježíš na kříži věnoval největší pozornost. Svěřuje ji péči svého milovaného učedníka Jana. Přes své nesmírné utrpení vidí také její bolest a nezapomíná na ni. Říká ji: „Ženo, hle tvůj syn!“ Jeden syn umírá na kříži, druhého Marie získává pod křížem.
Jak je při tom vyprávění evangelista Jan zdrženlivý. Mluví o sobě v třetí osobě. Neřekne: Pán Ježíš mne miloval a proto mi řekl to a to. Napíše: „Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval …
Co nás však může překvapit je oslovení, které Pán Ježíš použil, když oslovuje svou matku. Říká ji: „Ženo!“ Tak nějak neosobně . Řeknete si, jaká pak žena, když jde o jeho matku. Nebude se tím cítit Marie dotčená?
Už kdysi na začátku své veřejné služby Pán Ježíš takto oslovil svou matku. Bylo to na svatbě v Káni Galilejské. Poukazovala na jistý nedostatek na svatbě, nedostatek vína. A když jej jeho matka na to upozornila, říká jí: „ Co mně a tobě , ženo ? /do toho?/J 3
A podobně Pán Ježíš jednal i v jiném případě se svou matkou. Víte kdy to bylo? To bylo tehdy, když začal veřejně vyučovat lidí o Božím království. Tu přichází za ním jeho matka a jeho bratří. A lidé, které vyučoval si toho všimli a říkají mu: „Hle tvoje matka a tvoji bratří jsou venku a hledají tě.“ A Pán Ježíš jim se rozhlédl po svých posluchačích a říká jim: „Hle, moje matka a moji bratří! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka?“
Pán Ježíš ani v té nejtěžší chvíli svého života se nedá unést svou bolestí a svými city, a nechce přitížit Marii. Jak často bývají na pohřbech slyšet srdcervoucí nářky některých matek…Proto ji oslovuje zdánlivě tak neosobně. Nic podobného se však neděje pod křížem. Marie je ve svém utrpení důstojná. Možná, že jí už došlo, že to na kříži umírá nejen její syn, ale také Boží syn. A že umírá nejen z vůle lidí, ale také z vůle Boží.
Proto jí nevadí, že jí Pán Ježíš oslovuje: „ženo…! Z jeho dalších slov však je patrná jeho láska ke své matce pod křížem. Pán Ježíš ji svěřuje do péče svého milovaného učedníka Jana: „Hle, Tvá matka!“
Ale jsem přesvědčený, milí bratří a sestry, že za tím strohým oslovením své matky slovem „ženo“ je ještě více než jenom snaha o ovládnutí svých citů. Že tu je také naznačeno závažné poselství Pána Ježíše Krista svým učedníkům a své církví vůbec. Víte jaké poselství je tu v těch slovech skryto? Je tu naznačen určitý řád ve vztahu k Marii. Jak snadno se lidová zbožnost zmocnila Marie, matky Páně a vytvořila kolem ní legendu. Ř. kat. církev o ní učí, že byla zplozena bez dědičného hříchu /bylo to dogmatizováno roku 1854/, později dokonce bylo přijato církví ř.kat., že byla přímo ze země vzata do nebe /prohlášeno za dogma roku 1950, tedy nedávno/.
Postavy Marie se zmocnili různí umělci, malíři, sochaři, atd. Byla a je zpodobňována jako královna nebes se svatozáří kolem hlavy a oslavována jako symbol mateřství… atd. Zdálo se mi někdy, že Marie zde až zastiňuje Pána Ježíše. A ta jeho slova tomu trochu staví hráz. Vždyť by takové uctívání Marie bylo přece popřením 1. Božího přikázání: „Já jsem Hospodin tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z domu otroctví, z domu služby. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne!“ Zřejmě právě proto Pán Ježíš oslovuje svou matku tak neosobně: „ženo“. To na jedné straně. Pán Ježíš tedy chce uvést postavení Marie do určitého řádu. Aby ona sama nezacláněla výhledu k němu samému, ke Spasiteli. A aby se postavila jistá hráz Božího slova proti kultu Marie, matky Páně. A je zřejmé, že to bylo a je skutečně zapotřebí.
Ale ještě jedno poselství cítím ve slovech Pána Ježíše Krista. Řekli jsme si už, že Pán Ježíš:
1/ Projevil dojemnou péči o svou matku a proto ji svěřuje do péče apoštola Jana.
2/ Že svým oslovením Marie „ženo!“ staví hráz proti jejímu zbožnění.
3/ Pán Ježíš svým označením pod křížem :“ ženo a synu…dává najevo, že svou obětí zde na kříži vznikne pod křížem nová rodina. Rodina Božích dětí. On už to naznačil dříve. Vzpomeňte, jak říkal už dříve: „Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra, i matka.“ Mat 12,50
Základem této nové Kristovy rodiny už není krev, pokrevní příbuznost. Ale příbuznost v Duchu svatém, příbuznost podle krve Ježíšovy, která byla vylita pro naší spásu. Je to naplnění slova Božího z prologu evangelia Janova: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. /J 1,12/
A tyto nové děti Boží tvoří také novou rodinu. Řekněme si, že tvoří církev PJK. Někdy slyším jisté pochybnosti o církvi. Proč církev, co zde ještě na zemi pohledává, není to už jakási relikvie dávné minulosti? Potřebujeme ještě sbory a církev i ve 3. tisíciletí? Tak bývají kladeny otázky spíše z venku, z nepochopení. Od nevěřících lidí.
Ale i věřící lidé mají své problémy s církvi. Nevidí její jedinečnost a potřebu. Dokonce je jim podezřelá, protože od nich žádá zájem, lásku, oběť prostředků i času. A oni by ve své malosti a prostoduchosti chtěli všechen svůj zájem, pozornost a prostředky věnovat jen své vlastní rodině. Jaké hrozné nepochopení evangelia!
Zdaleka si neuvědomují, že právě proto, že zde na zemi není Pán Ježíš fyzicky přítomný, potřebuje tu svůj lid, svou rodinu, která by se navzájem na cestě víry povzbuzovala, posilovala a kde by mnozí našli ještě své místo a lásku, po které touží. Kde by se mohli navzájem sdílet a pomáhat si. Proto tu také čteme o Janovi: „V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.“ Nevíme toho mnoho o poměrech, ze kterých pocházel učedník Jan, někteří se domnívají, že patřil do bohatší rodiny, která měla větší dům, že mohl tak přijmout Marii do svého domova. Je to docela možné, protože apoštol Jan měl zřejmě i kontakty s nejvyšším knězem /viz J 18,15/.
Ale důležité je, že v tuto důležitou hodinu, hodinu ukřižování Pána Ježíše Krista se rozhoduje postarat o Marií. My někdy mluvíme o tom, že církev vznikla o letnicích v Jeruzalémě. Ale už zde pod křížem se církvi kladou základy. Když svatý Jan přijímá k sobě Marii matku Páně.
3. Je to zvláštní odkaz velikonočních událostí. Jaký význam má oběť Pána Ježíše Krista pro tebe osobně?
Pán Ježíš zemřel za naše hříchy. Přinesl oběť smíření na odpuštění našich vin. To není málo. Ale není to všechno.
Pán Ježíš také svým slavným zmrtvýchvstáním nám otevřel cestu k věčnému životu do Boží blízkosti. Díky mu zato.
Ale Pán Ježíš nám také zde na kříži otevřel cestu do nové Boží rodiny, rodiny Božích dětí, kterou nazýváme církvi Páně. To není něco, co můžeme přehlédnout, nad čímž bychom mohli mávnout ruku. Nemůžeš patřit Pánu Ježíši a nepatřit mezi jeho lid. On musel trpět a umírat na kříži, abychom my našli cestu k sobě, aby nás přiblížil jednoho k druhému. To není zanedbatelný tón v poselství o ukřižování Pána Ježíše Krista.
Víte kolik lidí si u nás ročně si sáhne na život? Nevím, kolik to činí v dnešní době. Bývalo to asi kolem 2 tisíc. Nejvíce to bylo v r. 1970, kdy si vzalo život asi 2 800 mužů a žen. Obvykle 2/3 z tohoto počtu kupodivu tvoří tzv. silnější polovina , tj. právě muži. Mají často za to, že jejich život ztratil význam. Proč je napadají takové myšlénky? Protože nemají člověka. Člověka blízkého, který by měl pro ně čas a pochopení. A proto je tu na zemi zapotřebí mít církev Pána Ježíše Krista. Ovšem jenom potud, pokud bude plnit svůj úkol. Být rodinou Božích dětí. A nést evangelium hříšníkům. Podávat jim ruku , aby našli Spasitele.
Ta Boží rodina má ještě jednu zvláštnost. My jsme si jeden druhého nevybrali, jak se vybírají přátelé. Do rodiny Božích dětí se rodíme, jak se rodí děti do svých pokrevních rodin. Ne ovšem z vůle muže nebo ženy, ale z vůle našeho nebeského Otce. Ani Marie si nevybrala Jana za svého syna, ani Jan si nevybral Marii za svou matku. Pán Ježíš ukřižovaný je dal dohromady. Pán Ježíš se ve své velekněžské modlitbě/ J 17/ modlí za církev a děkuje za lidí, které mu nebeský otec dal. Ne za ty , které si sám vybral.
Ani my si nevybíráme ve sboru své bratry a sestry, ale Pán Bůh nám je daruje. A naším úkolem není na nich hledat nedostatky, ale vděčně je přijímat a být Pánu Bohu za ně vděční.
Protože k sobě patříme. Něco silného nás spojuje přes naše slabosti a nedostatky. Co to je? A spojuje nás to přes rozdílnost povah, přes rozdílnost našeho vzdělání a dokonce přes rozdílnost našeho postavení ve společnosti. Kdyby to měla být jenom příslušnost k jedné církví, nebo k jednomu sboru, pak by to bylo málo. Kraličtí překládají: „Láska Kristova nás víře.“ A v ek. překladu čteme: „Vždyť nás má ve své moci láska Kristova- nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všechny…A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. 2 Kor 5,14 Všechno to na sebe navazuje: Smrt Pána Ježíše Krista, společenství věřících a zvláštní vztah přijetí a nikoliv souzení a odsuzování mezi Božím lidem. Všimněte si toho.
V církvi Páně by měly jít stranou všechny osobní sympatie či antipatie. Můj bratr nebo sestra jsou dětmi Božími, jsou členy nové Boží rodiny a já je proto chci milovat a být vděčný za ně. On nás jednoho druhému svěřil, abychom si vzájemně pomáhali a také se jeden za druhého modlili. Pán Ježíš také pověděl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. J. 13,35
Tam, kde se začnou dělat rozdíly mezi bratřími a sestrami, tam trpí celá Boží rodina.
To je aktuální odkaz velikonočního evangelia dnes.
Hle, syn tvůj, hle, matka tvá a také hle, tvoje sestra v Kristu. Znáte se? Máš lásku k bratřím a sestrám? Modlíš se za ně? Toužíte se navzájem podpírat a pomáhat si. Pokud ano, pak díky Pánu Ježíši Kristu, že šel a obětoval svůj život za naše hříchy. Pokud tomu doposud tak není, pak se musíme ptát, zda pro nás Pán Ježíš neumíral na kříži na Golgotě nadarmo. Věřím, že nikoliv. Amen
(naše nedělní kázání zvukem i obrazem).
"Pokud s námi fyzicky být nemůžete, buďte s námi alespoň On-line 
. "
Více na www.cb.cz/ostrava/zive .
Novinky Církve bratrské Novinky z Trojky17. 12. 2023 – Dětská vánoční slavnost
