Už potřetí pootevřel Péťa dveře dětského pokoje, aby do něj skulinou pronikalo více světla z obýváku.
Otec slyšel vrznout dveře, rozzlobeně vyskočil z křesla, ze kterého sledoval televizi, a vběhl do dětského pokoje: „Tak dost!" Už jsem jasně řekl, že dveře zůstanou zavřené. „Když je v obýváku hluk, tak u toho přece nemůžeš spát" A bouchl dveřmi. Nevěděl, že jeho malý chlapec ustrašeně zalezl pod peřinu a tiše se rozplakal...

Už jsme zapomněli na svůj strach v dětství?

My rodiče reagujeme na strach svých dětí často s neporozuměním. Copak jsme zapomněli, jak jsme se jako malí báli? Už si nepamatujeme jakou hrůzu v nás vyvolávala představa, že pod postelí je zloděj? Jak jsme se báli bouřky nebo ozbrojených politických konfliktů? Na výplody divoké fantazie, když jsme leželi v posteli a vtom se ozval neznámý zvuk? Na to, když tatínek s maminkou večer někam odešli a my jsme zůstali se sourozenci doma sami? Na děs, když velký sousedův pes běhal podél plotu a vrčel nebo štěkal? Opravdu jsme na to zapomněli?

Jak jinak si pak vysvětlit, že jako rodiče reagujeme na strach svých dětí lehkovážným mávnutím ruky? Příliš málo si uvědomujeme, že tím svým dětem ubližujeme. Děti vydané napospas svému strachu se cítí hluboce nepochopené, opuštěné, nejisté. Ztrácejí důvěru. V mnoha případech se už ke svým problémům nevyjadřují, protože se bojí, aby jim někdo něco nevyčítal, nebo se jim nevysmál. Snaží se svůj strach zastírat, stávají se vzdorovitými a agresivními. Jsem přesvědčena, že mnoho poruch chování u dětí má své nejhlubší příčiny v utajovaném a přetrvávajícím strachu. Malé dítě si spoustu věcí nedovede srovnat. Fantazie a skutečnost jsou si tak blízko, že je nedokáže rozlišit. Mnoho vychovatelů se podílí na tom, že děti mají strach. Zatěžují je obličeji a obrazy, které ony nedovedou zpracovat. Je například nemoudré předčítat u oběda novinovou rubriku „Policie informuje", nebo nechat děti dívat se na brutalitu mnoha televizních filmů. Dokonce i pohádky se u mnoha předškolních dětí jeví jako škodlivé. Obrázky zlých čarodějnic, skřítků a strašidel zaujímají v dětské fantazii konkrétní podobu a za tmy se pro ně stávají realitou. Když náš chlapec slyšel ve školce pohádku o červené Karkulce, mnoho nocí se mu zdálo, že je v jeho posteli vlk nebo liška. Křičel ze všech sil, krčil se v koutku postele a třásl se na celém těle. I když jsme rozsvítili a vzali ho do náruče, chvíli trvalo, než se uklidnil.
Samozřejmě, ne všechny děti reagují na tentýž příběh stejně. Každý jsme svým založením jiný, ale strach mívá každý z nás. Děti o tom vždy nemluví. Často je třeba umět se ze strany vychovatele vcítit, abychom za určitým chováním vystopovali strach.

Ze svého dětství si vzpomínám na událost, která je čítankovým příkladem. Někdo mi vylíčil ďábla jako ošklivou černou postavu s rohy, dlouhým ocasem a trojzubcem, který v pekle smaží lidi. Peklo bylo pro mě hluboko pod zemí. Jak hluboko, to jsem nevěděla. Kluk od sousedů dostal k Vánocům malou červenou lopatu a rád s ní hloubil na zahradě díry. Toto kopání malého Honzíka mi nahánělo obrovský strach. Co když se prokope příliš hluboko? Nevyleze v noci z díry ten rohatý? Nikomu jsem však nic o svých obavách neprozradila. Pokoušela jsem se svůj problém vyřešit jinak. Vším svým uměním přemlouvat jsem se snažila kamaráda přesvědčit, aby toho nechal. Marně. Vymýšlela jsem zajímavé hry, pořád mu něco ukazovala, jen abych ho odlákala od té jeho díry. Když žádné triky nepomáhaly a Honzík neoblomně kopal dál, propadla jsem panice. Jednou se mě zmocnilo zoufalství, a tak jsem toho malého kluka zbila. Byl sice stejně starý jako já a silnější, ale neměl šanci. Strach mi dal medvědí sílu, takže Honzík nakonec s velkým křikem a zakrvaveným šrámem utekl domů. Bylo pochopitelné, že jeho maminku moje počínání rozčílilo. „Co to je za hrozné děcko, že bezdůvodně zmlátilo našeho Honzíka?" Neměla tušení o mém strachu. Bylo mi ho hrozně líto, ale zároveň jsem byla ráda, že jsem dosáhla svého: kopání děr na čas ustalo. Dospělí viděli jen nepochopitelnou agresivitu a podle toho mě potrestali.

Strach z opuštění

Snad nejhlubší obavy má dítě z opuštění. Ví, že je na svých rodičích plně závislé a pomyšlení, že by tyto nejbližší lidi mohlo ztratit, může vyvolávat obrovský strach. Proto dítě touží po blízkosti. Pokud je tatínek nebo maminka na dohled, cítí se v bezpečí. Dítě může velmi zaměstnávat myšlenka, co by se s ním stalo, kdyby rodiče najednou umřeli.

Tyto obavy trápily čtyřletou Karin. Otevřeně se na to zeptala: „Kdo by se o mne a brášku postaral, kdybyste umřeli?" Rodiče viděli, že otázka jejich dívenku skutečně trápí. Jmenovali známou manželskou dvojici, která měla obě děti ráda. „Ti by se vás určitě ujali." Děti se této dvojice hned při prvním setkání ptaly, jestli je to pravda. Souhlasné ujištění jim zase vrátilo klid. Je velmi důležité, aby dítě mělo důvěru a mohlo své obavy formulovat, abychom jim v tom pomohli.
Stále vidím a prožívám, že děti, jejichž rodiče se často hádají, trápí strach z opuštění, nebo si myslí, že ony jsou příčinou těchto sporů. Takové stálé hádky děti okrádají o vnitřní jistotu. Cítí se bezmocné, osamělé, opuštěné. A stále prožívají strach, že by je někdo z těchto milých mohl opravdu opustit a navždy z jejich života zmizet.
Kdyby jen si dospělí více uvědomovali, čeho se na dětských duších dopouštějí.

V málokterých rodinách se například mluví o smrti. Přitom právě to je pro dítě palčivá otázka, která je příčinou strachu.
Nejpozději v okamžiku, kdy křeček v bedýnce leží mrtvý, se dítě začne trápit otázkou: Co se stane po smrti se mnou?
Proč se tomuto tématu vyhýbají i opravdoví křesťané? Máme přece nádhernou naději, že smrt není to poslední, ale že pro všechny, kdo patří Pánu Ježíši, je připraveno úžasné dědictví. Vyprávějte svým dětem, co nám Bible říká o nebi. Čtěte jim 21. kapitolu ze Zjevení Jana, co Bůh připravuje těm, kdo ho milují.

Berete své dítě vážně?

Nesmějte se mu, když říká, čeho se bojí. Vezměte ho vážně, projevte porozumění, mluvte s ním o tom. Dítě bude mluvit otevřeně jen tehdy, pokud má důvěru. Malé děti říkají často, že se bojí. Pro dospělého bývá mnohdy těžké zjistit, v čem strach spočívá, co si dítě představuje, co by se mohlo stát, kdyby... Ptejte se na to. Klidně povězte, kdy jste něco pociťovali jako hrozbu, jak jste se cítili, a také, jak jste se s tím vypořádali.
Děti, které se kdečeho bojí, mívají zpravidla bohatou fantazii a umí dobře pozorovat. Když se Tomáši narodila sestřička, začal se chovat zvláštně. Hleděl na malou bytůstku a udržoval si odstup. Na otázku rodičů, proč se miminka tak bojí, odpověděl: „Vypadá jako ten Uhu v knížce." Výraz jejích velkých očí byl skutečně nápadně podobný.
Všimli jste si, že některé děti se snaží zvládnout strach tím, že si přivlastní nějakou jinou roli? Malé dítě celé dny dělá, že je velký černý pes, kterého se bojí. Vrčí, štěká, a tak se cítí silné. Nemusíme si s tím dělat starosti, pokud to nedělá trvale. Potom to může být nebezpečné. Jestliže se dítě dlouhodobě a trvale uchyluje do jiné role, je to únik, který může vést k rozštěpení osobnosti. Časem dítě neví, kdo vlastně je.

Jak strach zvládat?

Mnoho rodičů strach svých dětí zlehčuje, pokud si vůbec všimnou, že děti, jejichž rodiče se často hádají, trápí strach z opuštění, nebo si myslí, že ony jsou příčinou těchto sporů. Takové stálé hádky děti okrádají o vnitřní jistotu. Cítí se bezmocné, opuštěné. V pozadí jejich chování je strach, jiní si myslí, že to přejde samo. Jistě, něco se ztratí samo od sebe.
Některé druhy strachu však přetrvávají a dokonce vedou k nepřirozenému chování. Jako křesťanští vychovatelé bychom se měli snažit dítěti pomoci, aby dokázalo i později žít bez zátěže nadměrného strachu. Jestliže dítě o svém strachu s rodiči mluví, je už skoro vyhráno.
Když se vám dítě takto svěří, uvědomte si, že rozumové argumenty zpravidla nepomáhají. Když budete dítěti vysvětlovat, že dveře jsou pevně zavřené, takže zloděj se do domu nedostane, a kromě toho venku hlídá Asta, zřejmě ho to nepřesvědčí. Konec konců zloděj může opřít žebřík o zeď a vniknout oknem...
Vedle věcného vysvětlování, které jistě má své opodstatnění, byste měli poukázat spíše na to, že jeho strach je přirozený. Většina dětí se zloděje asi bojí, i dospělí mívají z takových vetřelců strach. Jestliže se dítě naučilo počítat s pomocí Pána Ježíše v jiných situacích, obrátí se na něho, také když se bude bát. Dodejte dítěti jistoty, že všemocný Pán je vždycky s ním a může ho ochránit daleko lépe než silný tatínek.

Dokud naše tři děti ještě nechodily do školy, mívaly zpravidla problémy, když jsme večer někam odcházeli. Musím podotknout, že se to stávalo málokdy a vždy zůstával někdo doma. Přesto z toho byla pokaždé scéna. Zjistili jsme, že se děti musí učit být několik hodin doma samy. Netušili jsme, kolik strachu si naše nejstarší dcerka pokaždé vytrpěla. Teprve až jako dospělá mi prozradila, že nikdy nemohla usnout, protože měla hrůzu, abychom se nezabili při autonehodě. Mou chybou bylo, že jsem za „scénami" neviděla strach, nebo jsem ho zlehčovala. Správné by bylo vlídně se zeptat na důvod strachu a společně se s dětmi za danou situaci modlit.
Pamatuji si ještě na jednu bouřlivou událost: Odešla jsem na nákup. Děti nechtěly jít se mnou a raději si hrály doma. Samozřejmě počítaly, že se brzy vrátím, a čím déle to trvalo, tím měly větší strach. Když jsem vešla do dveří, všechny tři seděly se sepnutýma rukama těsně vedle sebe. Byla na nich vidět nesmírná úleva, že mě vidí, a zářily radostí: „My jsme se právě moc modlili a Pán Ježíš nám tě rychle vrátil."
Chlapec našich známých se jako malý hodně bál, i když žil v harmonickém prostředí a rodiče k němu přistupovali s velkým porozuměním. Bylo to velmi citlivé dítě a pozorně sledovalo všechno kolem sebe. Velmi často byl jeho strach pro nás dospělé nepochopitelný. Když vzal tatínek pozoun a něco na něj zahrál, Marek propadal panice. Také před flétnou své sestry utíkal. Neživé věci, které vydávaly zvuk, pro něho najednou ožívaly. Kdoví, co probíhalo ve fantazii ubohého malého chlapce.
Bylo by to na něho příliš, kdyby otec nad jeho strachem mávl rukou jako nad něčím absurdním a kdyby mu zatroubil do ucha nějakou skladbu, „aby si rychleji zvykl". Raději mu co nejsrozumitelněji vysvětlil, jak se hraje na hudební nástroj, že je to něco úplně normálního a nic nebezpečného. Tatínek pak vždycky cvičil za zavřenými dveřmi v zadním pokoji. Strach se pomalu vytrácel. Nebylo by správné ani to, kdyby tatínek pozoun schoval do skříně a kvůli dítěti už doma nehrál. Jde přece o to, aby se dítě naučilo svůj strach zvládat. Nemůžeme svým dětem odstraňovat z cesty všechny překážky. I zde potřebujeme správnou míru a moudrost od Boha.

Marka děsily však i jiné věci, například různé díry a otvory. Dokázala jsem ho pochopit, i když jeho strach měl jiné pozadí než kdysi u mne. V našem sousedství je plavecký bazén. Občas jsem tam potkala malého Marka s rodiči a sourozenci. Marek měl vodu moc rád a doma ve vaničce vesele dováděl. Ale do malého bazénu pro neplavce ho nikdo nemohl dostat. Vždycky měl připravenu spoustu výmluv, proč se mu tam zrovna nechce. Zanedlouho bylo jasné, že se bojí trysek, kterými se do bazénu přivádí čistá voda. Tyto „díry" ve zdi, které vířily vodu, naháněly Markovi hrůzu. Nikdo neví proč. Možná se jednou přiblížil nohou k trysce a nečekaný proud vody ho vyděsil. Všichni se snažili ho přesvědčit, že to nic není. Mladší sestřička se tam bez zábran cákala.
Další problém, který souvisí se strachem, je vznik pocitů méněcennosti. To byl zřejmě i Markův případ. Musel přihlížet, jak se jeho menší sestřička v tomto prostoru nahánějícím hrůzu bez obav pohybuje. S tím se člověk musí napřed vyrovnat.
Jednou odpoledne jsem si sedla k Markovi do trávy a začala si o jeho strachu konkrétně povídat. Vysvětlila jsem mu znovu, nač tam ty „díry" jsou, a přiznala se, že jsem se taky kolikrát bála věcí, které vůbec nejsou nebezpečné. Sledovala jsem, jak Marek pozorně poslouchá a pomalu nabývá důvěry. Navrhla jsem mu, že s ním půjdu do bazénu a podívám se, kde jsou ty vpusti, potom ho vezmu do náruče a donesu doprostřed bazénu. Marek sebral všechnu odvahu, pažemi mě sevřel do náruče kolem krku, sotva jsem mohla dýchat. Tak jsme se dostali spolu do vody. Chvíli trvalo, než jeho sevření trochu povolilo. Pořád jsem ho musela ujišťovat, že ho nepustím, dokud nebude sám chtít. Každá pochvala mu pomáhala jít o kousek dál a překonávat strach. Pak nastal velký okamžik, kdy stál sám uprostřed bazénu a odvážil se udělat první plavecká tempa. Rodiče a známí přihlíželi z břehu, chválili ho a obdivovali. Když jsem mu do ucha pošeptala, že bude umět plavat dřív než jeho sestra, nebyl skoro k udržení, měl ohromnou motivaci a skutečně se mu to také podařilo. Strachu z děr se ještě zcela nezbavil, ale už jím nebyl ovládán.
Pro Marka to bylo v tomto případě velmi náročné, ale stále to ještě bylo přiměřené. U většiny dětí se porozuměním, chválou a povzbuzováním mnohého dosáhne. Ráda bych, aby nám Bůh vždy dával schopnost vcítit se do svých dětí, aby ve svém světě plném strachu mohly vždy vědět, že nejsou samy a aby se ve víře a v důvěře vůči Pánu dokázaly podívat strachu do tváře.

Yvonne Schwengelerová (Ethos 1997/3)

převzato s laskavým svolením časopisu Ethos