Články


Větší důraz než na znalost pravdy kladl Hus na život v pravdě. Je to autentický život v ryzí upřímnosti před Bohem, lidmi i sám sebou, život bez přetvářky a pokrytectví. Je to o integritě osobnosti, kdy člověk mluví to, čemu věří, a věří tomu, co říká. A to, co mluví a čemu věří také žije v každodenním životě. Život podle pravdy Bible – Božího slova. Bez hlubokomyslného filosofování, v prostotě srdce věřit Bohu a jeho slovu a žít podle něj. To je život v pravdě.

Téma konce světa vyvolává nejrůznější reakce. Od naprostého nezájmu až po skutečnou přípravu na přežití konce světa. Někteří lidé si kupují zásoby jídla, svíček, a celkově se snaží nějak se zajistit pro očekávanou krizi. Někde se dokonce prodávají jakési balíčky pro přežití.

Za pár dní tady máme podle řady lidí konec světa. Datum 21-12-2012 vypadá opravdu atraktivně, podobně, jako rok 2000.
Jak se na tento konec světa chystáme? Někdo si dělá zásoby jídla a vody. Někdo řeší to, kde přečká konec světa. Zřizuje se úkryty, shání zdroje energie, shání informace o přežití. Doufá, že se mu podaří přečkat to nejhorší někde
v bezpečí a zajistit se alespoň na několik týdnů, či měsíců života.

Nechci se rozepisovat o Mayském kalendáři. Jeho výkladů a výpočtů je mnoho a poměrně dost se od sebe liší. Dovolím si však uvést několik podnětů k zamyšlení:

Možná znáte pojem "marnotratný syn". Pochází z jednoho příběhu , kterým se Ježíš snažil přiblížit lidem to, jak moc Bůh lidi miluje.
Příběh je o otci, který měl dva syny. Starší byl pracovitý a poslušný. Ten mladší využil možnosti vzít si svou část dědictví a od táty odejít. Pravděpodobně slušné jmění, protože jeho otec si mohl dovolit mít své zaměstnance.

- manželství není bitevní pole, ve které bojujeme proti sobě
- neničme svého partnera. Je to jediný člověk, který byl ochoten s námi spojit svůj život
- je dobré řešit problémy včas, aby se z nich nestaly obrovské balvany, se kterými už nehneme
- lepší je se ptát, než rovnou obviňovat
- mluvme, mluvme, mluvme - nedávejme prostor falešným dohadům
- cílem není druhého usvědčit, ale lépe se pochopit
- nesnažme se vyhrát a druhého převálcovat. Možná vyhrajeme, ale oslabí to náš vztah
- chceme-li řešit konfliktní téma, počkejme raději na pohodovou chvíli

"Žili jsme spolu skoro tři roky. Nechtěli jsme se brát, protože moje rodiče se rozvedli a jeho rodiče měli dost strašné manželství. Byli jsme spolu jen tak - "na psí knížku". Cítili jsme se svobodní od všech těch formalit. Chtěli jsme spolu být, protože jsme se měli rádi a nechtěli jsme si to kazit svatbou. Přeci jen - co kdyby to nevyšlo?

Psát o církevních restitucích jinak, než to vnímá většina národa – tedy „církvím nic nevracet“, je tak trochu sisyfovský úděl. Zároveň i výzva pro silný žaludek číst následné reakce… Přesto si dovolím tak učinit s tím, že se bude jednat o pohled nikoli vysoké politiky, ale konkrétního člověka z jedné konkrétní církve, ze které jsem (viz. mé představení) – tedy Církve bratrské. Tato církev vznikla před zhruba 130ti lety. Postupně rostla a zakládala nové „sbory“ v mnoha městech v Čechách a na Slovensku.

Když na láhev sirupu nalepím etiketu drahého značkového vína, obsah se tím nezmění. Když v láhvi není to, co je napsané na nálepce, je to podvod.

Když se lidí zeptáte, kdo je to křesťan, dočkáte se nejrůznějších odpovědí. Zdaleka ne každý vám dokáže otevřeně říct: „Ano, já jsem křesťan."

Nevěrnost znamená druhého zrazovat a nechat ho na holičkách. Podvedený se cítí odmítnutý, méněcenný, odhalený...

„Já svoji ženu miluju, ale když jdu s jinou ženou do postele, tak ji nepodvádím, protože to jde přece jenom o sex," říká muž, kterému je padesát. Jeho žena to ale vidí jinak.
Věrnost - každý po ní touží, ale každý druhý ji porušuje. Co to vlastně je věrnost? Nic jiného než dodržování toho, co jsme si slíbili, bez ohledu na nedorozumění a zklamání, a dokonce i bez ohledu na to, že v důsledku letité jednotvárnosti sexuální přitažlivost trochu ztratila lesk.