Možná znáte pojem "marnotratný syn". Pochází z jednoho příběhu , kterým se Ježíš snažil přiblížit lidem to, jak moc Bůh lidi miluje.
Příběh je o otci, který měl dva syny. Starší byl pracovitý a poslušný. Ten mladší využil možnosti vzít si svou část dědictví a od táty odejít. Pravděpodobně slušné jmění, protože jeho otec si mohl dovolit mít své zaměstnance.
Jeho plány na úžasný nezávislý život mimo domov mu však nevyšly. Po nějaké době se vrátil jako úplná troska bez peně z a o hladu. Jeho motivy k návratu nebyly ideální - šlo mu jen o to najít si jistou práci a doufal, že by ho táta mohl zaměstnat.

Patříte k lidem, kteří mají pocit, že jsou v pohodě a kdovíco špatného v životě neudělali? Tak si raději sedněte, protože jednání tohoto otce k nezdárnému synovi asi těžko rozdýcháte.
"Když se syn zdálky blížil, otec ho spatřil a pohnut lítostí k němu běžel , objal ho a políbil. Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Už nejsem hoden být tvým synem.'
Otec však rozkázal svým služebníkům: 'Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obujte ho. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.'
Pak se začali veselit."
(Lukášovo evangelium 15.kapitola)

Nepochopitelné. Jak může otec bez výhrad přijmout takového budižkničemu? Jmění, které pro něj nastřádat, dokázal syn zlikvidovat a ještě má tu drzost se vrátit domů? Tohle těžko pochopíme a těžko to také chápali lidé, kterým tenhle příběh Ježíš vyprávěl. Ti si mysleli, že nemají žádný problém a proto se mohou povyšovat nad ty, co problémy měli. Nechápali, proč by měl Bůh milovat lidi, kteří si jeho lásku nezaslouží.

Zcela upřímně - v pohodě jsme jen do doby, dokud si sami nastavujeme laťku toho, co je dobré a co špatné. Pokud bychom přijali Boží laťku, tak jsme v koncích všichni. Boží nároky jsou tak vysoké , že je nemůže nikdo splnit. Hříchem není jen to, co děláme špatně, ale i to co špatného říkáme, nebo dokonce myslíme. A navíc - hříchem je to i to, co dobrého neuděláme např. z lhostejnosti.
Dokud se měříme jen s druhými lidmi, můžeme mít pocit, že jsme v pohodě a že jsme dobrými lidmi. Ale v momentě, kdy se poměříme s Bohem a jeho nároky, tak je po optimismu.


Zatím to celé vyznívá poněkud depresivně. Ale čtěte prosím dál.
Ježíš kdysi svým učedníkům vysvětloval, jak je těžké se dostat do nebe. Učednící sami z toho byli nemile překvapeni a ptali se Ježíše, kdo se vlastně může dostat do nebe. Ježíš jim odpověděl:
"Nemožné u lidí je u Boha možné." (Lukášovo evangelium 18:27)

Apoštol Pavel k tomu píše toto:
"Bůh udělal to, co bylo v rámci zákona nemožné díky lidské slabosti: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích. Díky tomu se naplnila spravedlnost požadovaná zákonem." (epištola Římanům 8:3)

Pokud nás pohoršuje Boží láska k těm, co si to nezaslouží, tak je to jen proto, že sami o sobě nevíme, že ani my sami si ji nezasloužíme. To, co nás pohoršuje, se může stát tou nejlepší zprávou našeho života. My si nemusíme Boží lásku zasloužit. My ji můžeme pouze přijmout:

" Jste zachráněni vírou díky milosti. Vaše záchrana není ve vaší moci. Je to Boží dar. Vaše záchrana není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit." (epištola Efezským 2:8)

Jiří Bort (kazatel sboru Církve bratrské v Rakovníku)