"Žili jsme spolu skoro tři roky. Nechtěli jsme se brát, protože moje rodiče se rozvedli a jeho rodiče měli dost strašné manželství. Byli jsme spolu jen tak - "na psí knížku". Cítili jsme se svobodní od všech těch formalit. Chtěli jsme spolu být, protože jsme se měli rádi a nechtěli jsme si to kazit svatbou. Přeci jen - co kdyby to nevyšlo?
Ty tři roky vůbec nebyly špatné. Samozřejmě - nebylo všechno ideální, ale to je asi všude. Dokonce jsme začali uvažovat o svatbě. Jenže - jednoho dne přišel domů s tím, že se stěhuje k jiné. Prý jí miluje víc, než mě. Rozumí si s ní víc, než se mnou. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Neměla jsem právo ho držet doma. Odešel. Nevím ,kde se stala chyba. Teď už nemám odvahu do dalšího vztahu. Co když to dopadne stejně?" (jméno neuvedeno)


V posledních letech je klasická forma partnerského vztahu na ústupu ve prospěch vztahů volných. Manželství už není tak časté, jak dříve. Řada lidí volí raději volný vztah bez závazků.

Jaké jsou důvody k takovému rozhodnutí?
Zklamání z předchozích vztahů, kdy se dotyční bojí dalšího neúspěchu. Také velká nedůvěra vůči instituci manželství s ohledem jak na velkou rozvodovost (asi 50% v ČR), tak i na kvalitu stávajících manželství. Ukončit manželství navíc není vždy jednoduché jak po stránce vztahové, finanční, ale hlavně s ohledem na děti.

Podle všeho si lidé slibují od volných vztahů více bezpečí a méně komplikací v případě neúspěchu. Chtějí spolu být pouze proto, že spolu chtějí být. Nechtějí se zbytečně uvazovat do vztahu pro případ, že by to nakonec nebylo to pravé.

Jak vypadá praxe? Podle všeho ani volné vztahy nepřinášejí to, po čem lidé touží. Pokud se někdo z partnerů zamiluje do někoho jiného, tak mu vůbec nic nebrání v tom, aby ze vztahu odešel a založil další volný vztah. Vrší se tak další a další zklamání. O dětech, v jejichž životě se vystřídá často i několik maminek, tet, či tatínků a strýčků, ani nemluvě.

Volné vztahy jsou dost o našem sobectví a pohodlí. Pokud nás to nebaví, tak nemusíme o tento vztah zápasit a tento vztah ukončíme. Většinou se vyhneme i soudním tahanicím. Je to jednoduché.

Zkusme se ale vžít do role, kdy jsme to my sami, kdo je opuštěn a zrazen. Jaké to je? Jsme schopni v tu chvílu radostně hlásat, že náš partner má právo na to od nás kdykoliv odejít? Že je to úžasné, že jsme natolik svobodní, že k sobě nejsme jakkoliv vázáni? Necítíme se spíše zrazeni, podvedeni a doslova odhozeni jako nějaký starý nepotřebný krám?


Osobně si myslím, že problém není ve formě vztahů, ale v našem sobectví. Spousta lidí žije ve vztazích proto, aby to něco dávalo jim. Hlavně my muži. Přeci jen - ideální partnerka je kombinací milenky, kuchařky, hospodyně a vychovatelky našich dětí. Neboli - dokonalá domácí péče. Jakmile muž zjistí, že jiná žena naplní jeho představy lépe - proč by ještě zůstával ve stávajícím vztahu?
Pokud budou naše vztahy o nás, o našem sobectví a pohodlí, tak je celkem jedno, jestli budeme žít v manželství, nebo "na psí knížku", protože fungovat nebude ani jedno. Žel však právě volné vztahy mnohem více nahrávají našemu sobectví.

Přesto považuji manželství za lepší formu vztahu z jednoho praktického důvodu. Při vstupu do manželství si novomanželé slibují věrnost v dobrém i ve zlém, v chudobě i bohatství, ve zdraví i v nemoci. To vše až do doby, dokud je smrt nerozdělí.
Jinými slovy - dobrovolně vstupují do celoživotního vztahu s někým, o kom si myslí, že s ním nebude těžké tento slib splnit. S tím jediným člověkem, se kterým chceme prožít celý život. S tím, kvůli kterému už se vzdáme všech jiných potenciálních partnerů, milenců, milenek apod.
Ano - takové rozhodnutí znamená řádně zvážit, jestli se k sobě skutečně hodíme. To znamená zahodit "růžové brýle" a reálně přemýšlet o tom co nás spojuje, v čem si rozumíme, o svých hodnotách apod. Naopak - je dobré si reálně zvážit slabá místa našeho vztahu - zda to jsou malichernosti, nebo zcela zásadní věci, ze kterých nelze ustoupit.
Není rozhodně dobré začínat vztah v posteli. Pokud se někdo pouští do vztahu kvůli tomu, že si dobře sexuálně rozumí, je to žalostně málo. A hlavně - nemusí to tak být stále.
Také je hloupost řešit vztahem svou prázdnotu a skočit do prvního možného vztahu.

Celkově řečeno - manželství je úžasné, ale je třeba skutečně přemýšlet, jestli právě dotyčný člověk je ten, s kým bychom chtěli zestárnout. Jestli je to člověk, kvůli kterému budeme ochotni dělat kompromisy ve prospěch našeho vztahu. Jestli je to člověk, kvůli němuž jsme ochotni za náš vztah bojovat.

Jiří Bort (kazatel sboru Církve bratrské v Rakovníku)