Sexuální zneužívání dětí patří pravděpodobně ke zločinům, o kterých se nejvíc mlčí. Děti se uplácejí nebo se jim vyhrožuje, aby o tom, co se dělo, nemluvily. Řada jich zneužívání celé roky tutlá a třeba teprve až v dospívání nastane nepřekonatelný problém při začínajícím partnerském vztahu.
Pro oběti sexuálního zneužívání je těžké o tom mluvit i v dospělosti, protože za to, co se dělo, často připisují vinu samy sobě. Takoví lidé se cítí hrozně, vždyť o zneužívání celé roky mlčeli. Pronásledují je pocity viny. Cítí sami vůči sobě odpor, hnus, bezcennost. Je těžké čísly vyjádřit, kolik dětí je sexuálně zneužíváno, protože mnohé z těchto zločinů nikdy nevyjdou najevo a oběti často celý život mlčí. Právě proto se dlouhou dobu myslelo, že se u těchto deliktů jedná jen o ojedinělé případy. Ale dnes se stále více mladých žen odvažuje mluvit o tom, co musely vytrpět, a dokonce i udávají pachatele. Jestliže maminky dříve děti varovaly před „cizím zlým člověkem, který dává holčičkám bonbóny a láká je do auta", dnes se ví, že pachatele je často třeba hledat v úzkém rodinném kruhu.

My Dopouštějí se toho otcové, nevlastní otcové, strýcové a bratři. Situace je o to vážnější, protože pro dítě je skoro nemožné očernit někoho, na kom jsou samy závislé nebo s nimiž mají důvěrný vztah. Kolikrát jim nikdo ani nevěří. Blízcí zavírají oči, protože se bojí důsledků, kdyby se to rozkřiklo. Proto se raději otočí a nechají bezmocné dítě na pospas jeho trýzniteli.
Vedle pocitů viny a hnusu oběti zpravidla trpí vědomím nedostatečné vlastní hodnoty, což se může vystupňovat až v naprosté pohrdání sebou samým a nenávistí vůči sobě.
„Jedno zneužívané děvče se v patnácti začalo scházet s chlapci. Napřed bylo opatrné, ale zanedlouho mělo styk s několika chlapci. Její nová „oblíbenost" ji však neuspokojovala. Říká: „Tehdy jsem si myslela, že by mě nikdo nemohl mít rád. Tedy v žádném případě tak, jak jsem chtěla já. Ne že bych se oddávala kvůli lásce, myslela jsem, že nemám co dát." (Z knihy: Příručka k pastorační práci s mládeží, J.McDowell/B. Hostetler.)
Tento pocit, že někdo není milovaný, že je bezcenný, nikdo si ho neváží, nikdo ho nepřijímá, často vede k závažným psychickým poruchám a pokusům o kompenzaci, k anorexii (ztráta chuti k jídlu, nechutenství) či bulimii (chorobná chuť k jídlu, přejídání se). Anorexie má například své kořeny v hluboké duševní bolesti a může být reakcí na zneužívání a na nenávist vůči sobě, která ze zneužívání vyplývá. Anorexii, tím, že člověk nejí, si uchovává kontrolu nad vlastním tělem. Je to pokus dát svůj život do pořádku.

Důsledky pohlavního zneužívání

Terapeutka Linda Schillerová píše:
„Jestliže je dítě zneužíváno, pak je možné, že ve svém vývoji zůstane v tomto věku stát. Je-li tedy děvče ve čtyřech letech zneužito, pak se ve čtrnácti, čtyřiadvaceti ani ve čtyřiatřiceti letech neumí bránit o nic lépe než ve čtyřech letech. Nenaučilo se jak."
Citlivý proces dětského zrání se traumatickým zážitkem narušuje. Dítě si vinou tohoto utrpení vytváří nesprávnou představu o sexualitě, která by měla být aktem vzájemné lásky mezi mužem a ženou. Prožilo jen vykořistění svého těla, nemůže pak věřit v lásku. Je-li zneužito vlastním otcem, uzavírá se často také vůči Bohu a chová k němu stejnou nedůvěru.
Psychické škody způsobené zneužitím jsou velmi závažné. Kromě zmíněné nedůvěry mohou být důsledkem deprese, strach, hněv, sebevražedné tendence, neschopnost plně se oddat manželovi nebo dokonce prostituce.

Je možné city vyléčit?

Hluboké duševní rány, které člověk s sebou po pohlavním zneužití vleče, jsou závažné. Celé trauma lze zvládnout jen na základě evangelia, které zahrnuje odpuštění, přijetí a dodání vědomí vlastní hodnoty.
Je důležité, aby se dotyční naučili o tom mluvit, pojmenovat, co je celé roky trápilo, co jim nahánělo hrůzu a za co se styděli. Ze strany manžela nebo pastýřského poradce je třeba velké schopnosti se vcítit. Rozhodující význam má porozumění vůči oběti; je třeba jí stále dávat najevo, že za své zneužití nenese žádnou vinu, že za to je odpovědný jen pachatel. Dotyčný potřebuje soucit, potřebuje někoho, kdo ho v jeho bolesti potěší a potvrdí mu jeho vlastní hodnotu.
Proces uzdravení vyžaduje často mnoho času. Ve společenství s Bohem a prostřednictvím Božího Slova se oběť může naučit vypořádat se s negativními myšlenkami a pochybnostmi o sobě samém, se strachem a hněvem, a mocí Ducha svatého vše překonat.
Dále zveřejňujeme, co říkají některé oběti o svých zkušenostech a o cestě k uzdravení.

Marie - bude jí padesát let, je vdaná, má tři děti

Doma jsem necítila přijetí ani lásku. Moji rodiče se neustále hádali. Při svém hledání lásky jsem už v pubertě měla kontakt s muži a několik „přátelství". V sedmnácti mě znásilnil muž o dvacet let starší než já. Sliboval mi, že mě po jedné akci zaveze domů. Jel však se mnou kamsi do lesa. I přes tento hrozný zážitek byl pro mě čímsi přitažlivý a devět měsíců jsem se s ním občas setkávala. Byl ženatý. Po každém styku jsem s ním chtěla skoncovat, ale nedokázala jsem to, prostě jsem nemohla. Možná proto, že mi dodával pocit, že jsem důležitá. Svět se mi zhroutil, když jsem otěhotněla. Cítila jsem se ponížená, špinavá, bez jakýchkoliv práv - byla jsem nikdo. Viděla jsem před očima svoji vinu! V této bezvýchodné situaci jsem slyšela o Ježíši Kristu, Božím Synu, který za moje hříchy umřel na kříži. Rozhodla jsem se, že chci, aby dále vedl můj život on. Ale nakonec jsem si kormidlo svého života podržela v ruce sama. V mém myšlení i jednání se odrážely ony traumatické zážitky. Byla jsem duševně velmi zraněná a chtěla jsem udělat cokoli, abych tuto bolest už nemusela prožívat. Jakmile se ke mně nějaký muž sexuálně přiblížil, v posledním okamžiku jsem ho odmítla. Tyto pokusy se asi třikrát nebo čtyřikrát opakovaly - mstila jsem se na mužích. Dodávalo mi to zaostučinění, pocit, že mám nad nimi moc.
Když jsem se seznámila s mužem, který ode mně nechtěl sex před manželstvím a který to podle mého mínění myslel vážně, po krátké známosti jsem se za něho vdala. V manželství jsem se poprvé cítila přijímaná. Měli jsme spolu krásné manželství. Ale naše štěstí trvalo jen dva a půl roku. Potom přišel manžel při autonehodě o život. Z tohoto manželství jsem měla další dítě. Pohlavní zneužívání jsem úplně potlačila, ale ono teď zase vyplavalo na povrch. Nejen znásilnění, ale také bolestné situace z mého nejranějšího dětství.
Když mi byly asi čtyři roky, viděla jsem otce, jak nahý vychází ze sprchy. Za to mě pořádně zmlátil. Tuto vzpomínku jsem jako dítě nedokázala zpracovat, jen jsem ji potlačovala. Mnohé z toho, co jsem mu svěřovala, pak vyprávěl na veřejnosti a dělal si ze mně legraci. Měla jsem z něho pořád strach. Když jsem otěhotněla, rodiče mě úplně odvrhli. Několikrát se pokoušeli, abych šla na interrupci, izolovali mě. Později jsem dospěla k přesvědčení, že Bůh to se mnou nemůže myslet dobře. Stěžovala jsem si na něho. V mém srdci to vřelo vzpourou proti Bohu. Ale i to jsem nevyřešené zatlačila do pozadí.
Potom jsem se znovu vdala... I když jsme o mé minulosti mluvili otevřeně, manžel mi nedokázal pomoci. Byla jsem z toho velmi zklamaná. Dnes však vidím chybu na své straně. Hledala jsem řešení svých problémů v opoře u svého muže. Chtěla jsem, aby mi dával jistotu. Svou vinu jsem odsouvala, a když to nepomohlo, pokoušela jsem se to potlačit. Byla jsem otrokem svých citů. Dnes vidím, že takto zraje situace člověka ke zhroucení: Pomoc jsem měla hledat u Boha.
V té době mi jedna věřící žena vyprávěla o tom, jak ona byla zneužívána a jaké používala mechanismy k potlačování. Za pomoci jednoho manželského páru v jejím sboru se z tohoto víru dostala. Tehdy jsem v tom neviděla podobnost se svým případem. Teprve až jsem znovu cítila, že jsem těhotná, celé to staré břemeno zase vyplavalo na povrch a doslova vyvolalo lavinu. Tehdy jsem si vzpomněla, co mi ta zneužívaná žena vyprávěla.
Byla jsem ochotná o tom otevřeně hovořit a nakonec jsem jela na seminář o důsledcích a řešení sexuálního zneužívání. Byl to začátek nového života ve vysvobození. Poprvé jsem naprosto konkrétně prožila, jak Bible pomáhá:
„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží" (Matouš 11,28-30).
Dosud jsem s Biblí teoreticky souhlasila. Uměla jsem spoustu veršů zpaměti, měla jsem docela dobré biblické znalosti. Teď jsem srdcem poznala, že mám u Boha skrze jeho Syna nesmírnou hodnotu. Všechno, co mě roky zatěžovalo a pokořovalo, jsem přinesla k Ježíši a prožila jsem uklidnění a pokoj. On utišil moji touhu po lásce a přijetí.
Můj život dostal úplně nový rozměr. Už jsem nebyla tolik odkázána na chválu nebo uznání lidí. Dřív jsem se snažila zapůsobit samým mluvením. Když dal někdo najevo, že mu to není vhod, vždycky mě to srazilo. Teď jsem se naučila napřed naslouchat. Naslouchat Boha a to, co zaměstnává druhého. S Ježíšem jsem se naučila vyrovnanosti: Když jsem dříve měla problémy, pořád jsem hledala východisko.
Musela jsem pořád dělat něco sama. Teď jsem mohla svůj problém napřed svěřit v modlitbě Pánu Ježíši. Už mě to tak nehnalo, abych hledala potvrzení u lidí nebo v nějaké práci. Dnes je mým přáním povzbuzovat ženy, které mají podobné problémy, aby se vzdaly technik na potlačování problémů a se svou minulostí se vypořádaly.
Rozumově jsem věřila, že mě Ježíš zcela osvobodí, jak je to napsáno v Janovi 8,36, ale sama jsem to neprožila. Bylo na mě vidět, čím jsem žila, to mě drželo spoutanou. Neprožívala jsem Božího Ducha tak, jak píše Lukáš 4,18. Teprve když jsem se začala vyjadřovat a všechno jsem krok za krokem přinášela k Pánu Ježíši, když jsem překonala minulost s Ním, pak jsem prožila, jakou dává Boží Duch útěchu, jak mi stojí po boku, motivuje mě, naučila jsem se vést život v odevzdanosti Jemu.
Dřív jsem si myslela, že bych musela být Marií bez sexuálního zneužívání. Teď mohu být Marií, která má za sebou zneužití, protože vím, že mě Ježíš přijal. Teprve teď můžu účinně pomáhat jiným, kteří prožili totéž nebo něco podobného. I oni mohou díky Ježíši očistit svou minulost.

Jaroslav - věk asi třicet let, rozvedený.

V pěti letech jsem byl poprvé sexuálně zneužit. Ten nejhorší zážitek mám dodnes živě před očima, jako by se to stalo před chvílí. Byl to můj strýc. To, co jsem prožil, jsem tehdy potlačil a stáhl se do sebe. Rodičům to bylo nápadné. Proto mě po nějaké době ještě během školy poslali do psychologické poradny. Maminka jednou strýce přistihla, když mě zneužíval. Od toho okamžiku jsem se pořád dokola sám sebe ptal: Proč nic neudělala? Zneužívání trvalo do mých patnácti let. Potom mě zachránila jedna lež. Řekl jsem strýci, že chodím s jedním děvčetem; on o mě ztratil zájem.
Moje utrpení však pokračovalo dál. Pozoroval jsem, že přitahuju homosexuály. Na oslavách, nebo když jsem se ocitl třeba na nádraží, mi to dávali jasně najevo.
Moje mládí se vyznačovalo touhou po láskyplném vztahu a strachem, že se ze zvrhlosti nedostanu.
Sexuální zážitek v opilosti s jedním katolickým jáhnem mě v devatenácti letech dohnal ke svatbě s osmnáctiletým děvčetem. I přes dobrý start přišla po dvou letech první velká krize. Moje žena mi předhazovala, že jsem byl zneužíván a já jsem znovu spadl do pasti. Hrozná, nezvládnutá minulost zase vyplavala na povrch. Manželka i já jsme hledali řešení problému našeho vztahu ve svých dvou dětech. Ale to nefungovalo. Nedokázali jsme spolu mluvit a také na sexuální úrovni jsme nemohli jeden druhého najít. Důsledkem byl rozvod. V této krizi jsem poznal Ježíše Krista jako svého Zachránce a Vysvoboditele.
Věděl jsem, že teď si musím uspořádat vztahy a vypořádat se s tím, co se stalo.
Během dětství a v dospívání jsem měl vůči svému strýci pocit studu. Matku jsem nenáviděl, protože o zneužívání věděla a nic pro mě neudělala. Z otce jsem měl tehdy strach, že by mě mohl třeba taky zneužívat. Ale bál jsem se i výprasku, kdyby všechno vyšlo najevo. V celém dětství mě ovládal strach, že mě odmítnou, vyhodí, že nenajdu žádné uznání. Současně jsem stále doufal, že to zneužívání skončí.
Všechno moje přemýšlení se tenkrát točilo kolem toho, kdy to konečně přestane. Moc jsem toužil najít skutečnou ryzí lásku.
Hledal jsem na nesprávném místě. Matka mě naučila věštit z kyva-délka. Avšak kyvadlo a ostatní nadsmyslové jevy se pro mě staly důležitými, až jsem vyrostl, když jsem poznal, že se tím dá získat nadřazenost nad druhými, a že si tak můžu dobýt uznání. Hledal jsem naplnění v okultismu. Ve škole jsem se tím stal středem pozornosti. Zásadní ránou pro mě bylo další zneužití, tentokrát ze strany onoho katolického jáhna. Díky okultním jevům se mezi ním a mnou vytvořil intenzivní důvěrný vztah. Když pak došlo k tomu hroznému činu, zřítil se mi život do propasti. Napadaly mě myšlenky na sebevraždu, na vraždění a krátce jsem byl i na psychiatrii.
A v té době jsem se potkal s jednou křesťankou, u které nefungovalo čtení z ruky ani vykládání karet. Vyprávěla mi o Ježíši Kristu a vysvětlila mi evangelium.
Napřed jsem pátral jen po jednom: Jak to, že telepatie u této osoby nefunguje? Poznal jsem, že jsem na špatné lodi. Po dlouhém vnitřním boji, jsem jednoho večera řekl Bohu:
„Bože, dál už tak jít nechci! Celý můj život je naprostý chaos! Vytrhej ze mě zlo i s kořeny!"
Uvědomoval jsem si svou špatnost. Naletěl jsem na lež okultismu a hledal jsem naplnění tam, kde není. Teprve později jsem ale pochopil souvislost se zneužitím.
Po mém obrácení pro mě sexuální problematika zpočátku nebyla aktuální. Ústředním bodem se pro mě stalo čtení Bible. Chtěl jsem poznat Boha. Při jednom rozhovoru o mém rozvodu přišla řeč i na téma sexuality. Někdo mluvil o problému sexuálního zneužívání. Tehdy se mi otevřely dveře. Četl jsem knihu „Konec mlčení", příběh oběti sexuálního zneužívání.
To mělo dopad na můj život. Napřed jsem si musel vyčistit svůj vztah k matce. Potom k otci, abych se s ním mohl bez obav setkat - abych byl vůbec schopen projevit mužům důvěru.
Jedno je pro mě těžké: Odpustit svému strýci, který mi přivodil tolik trápení a nadělal tolik škody. Tady potřebuji stále Boží pomoc, abych si ještě hlouběji uvědomoval jeho odpuštění skrze Pána Ježíše Krista. Vím, že tento krok je nutný.
V současnosti prostě žasnu nad divem, který Bůh v mém životě udělal, že mě v podstatě osvobodil. Díky jeho milosti se hojí i zbylé rány. Velkým povzbuzením se mi stal verš z 1. Petrova listu (5,10): „A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ."
Je mým přáním vyburcovat všechny rodiče, aby měli otevřené oči a předcházeli jakémukoli možnému zneužití. Náhlé změny, když dítě například působí jako ustrašené, stahuje se do sebe, má strach, vyhýbá se tělesnému kontaktu, to všechno jsou varovné signály. Věřím, že většina matek zná své děti dobře a vědí také o sexuálním zneužívání. Je třeba, aby byly informovány. I ony často mlčí ze strachu z následků pro rodinu. Musí tedy vědět, kde najdou pomoc.

Klára - věk kolem pětačtyřiceti let, vdaná, fiatka tří dětí

Od pěti let až do začátku puberty mě zneužívali strýc a bratranec. Později se o mě pokoušeli i bratři. Proti těmto pokusům o přiblížení jsem se dokázala bránit, ale moje sestra ne. Byla příliš mladá, když ji začali zneužívat bratři. Naše rodina byla úplně rozvrácená. Nakolik si jen pamatuju, ve vztazích u nás panoval vždycky zmatek. Otec byl labilní, slabý. Pil a nepředstavoval žádnou autoritu. I moji bratři hodně pili, ale narozdíl od otce byli agresivní a hluční. Matka se snažila držet chaos na uzdě, ale proti příbuzenstvu se nedokázala prosadit.
Matka o mém zneužívání věděla. Ale bylo to pro ni tabu; nedalo se s ní o tom vůbec mluvit. Myslím, že mi chtěla říct: „Snaž se s tím vypořádat sama. Já mám dost svých problémů." Neměla sílu mi pomoci.
A tak jsem se stále více stahovala a stavěla kolem sebe obrannou zeď. V dětství jsem se často cítila velmi sama, velmi opuštěná.
Na rozdíl od své sestry, která reagovala spíš agresivně, jsem si všechno nechala líbit.
Celá problematika traumatických událostí v mém dětství měla samozřejmě dopad na sexualitu v manželství. Hrozilo, že se nám rozpadne. Manžela jsem často odmítala a on nevěděl proč.
Jednou jsem při styku s manželem prožila pěkné uspokojení, ale hned nato se u mně dostavily pocity viny a zase jsem se dlouho sexu zdržovala. Bylo to všechno hrozné. Nakonec jsem nastoupila dlouhou cestu ven ze slepé uličky.
Podnětem se k tomu stal jiný bratranec, který byl kdysi před pěti lety u nás na šest týdnů na návštěvě. Jeho přítomnost a jeho masochistické vystupování v rodině u mně vyvolalo řetězovou reakci. Střídalo se u mně snění za dne a noční můry. Vyplouvaly mi na povrch obrázky z dětství, takže mi bylo zle. Znovu jsem se stáhla do sebe a nechodila jsem ani do sboru, kam patřím. Manžel nevěděl, co se děje, nevěděl, co má dělat. Ale měla jsem jednu kamarádku, která to se mnou nevzdala. Pořád se mě ptala: „Co je s tebou?" Poslala mě pak ke staršímu ve sboru. Spolu s jeho manželkou mi pak po jednotlivých krocích pomohli ze zoufalství, aby se velká rána ve mně mohla zahojit.
Rozhodující roli hrála víra, ale to poznávám teprve teď. Tehdy jsem se cítila jako ve vězení. Cloumaly mnou pocity odporu, ostudy a viny. Pořád mě užírala otázka: „Jak jsi mohla něco takového dovolit? To je tvoje vina!" Cítila jsem se hnusná, zlá, rozbitá, rozervaná. Myslela jsem si, že nemám vůbec žádnou hodnotu. Hledala jsem osobnost, na které by nebyla vada. Bála jsem se, že všechno vyjde najevo. Nechtěla jsem, aby se to někdo dověděl, ani manžel. S Bohem jsem o tom mluvit nechtěla. Myslela jsem si, že jsem v jeho očích hrozná. Teprve citlivé přijetí ze strany jednoho manželského páru a to, když mi řekli, že mě Bůh miluje a přijímá takovou, jaká jsem - teprve to dalo věci do chodu. Změnu způsobilo, když jsem si uvědomila, že jsem stvoření, které má před Bohem nesmírnou cenu. Teprve teď jsem dokázala říct svému manželovi: „Mrzí mě, že jsem tě celé roky zraňovala; odpusť mi prosím."
Vyhledala jsem i svou sestru a poradila jí: „Pojď, vylez ze své obranné formulky, že jsi měla krásné dětství! Nic si nepředstírej! Buď pravdivá." Také jí to pomohlo k vysvobození.
Celý proces trval asi dva roky. Na jednom semináři jsem nakonec poznala, že nejen mám před Bohem skrze Pána Ježíše Krista velkou hodnotu, ale také že pro něho mohu být použitelným nástrojem. Potvrdila mi to skutečnost, že si mě použil v životě mé sestry.
Pozorovala jsem, že mezi věřícími vládne velká nejistota v tom, jak s tímto tématem zacházet. Často se jen povrchně řekne: „Jsi přece už dospělá, nech to za sebou a jdi dál!" nebo „Kristus ti dal nový život, už na to nemysli!" To se v této situaci nedá, rány nejsou zahojené. V této žalostné fázi, a je to smutná práce, člověk potřebuje opravdovou účast, zájem. Bůh potom může rány vyčistit a uzdravit.
Podle mě křesťané často nalepí na hnijící ránu zbožnou náplast.
Dlouho jsem se zabývala otázkou: Proč Bůh takové utrpení dopouští? Samozřejmě mi šlo o moje vlastní bolestné zkušenosti. Potom jsem v Bibli narazila na úsek, který mi dal odpověď: Ve 2. listu Korintským (1,3-4) je napsáno:
„Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha."
Když jsem sama prožila Boží milosrdenství, rozumím lépe postiženým lidem, mohu pomoct zařadit jejich trápení a také ukázat východisko z nouze. Mohu přinést Boží světlo do chorého světa. Ale také rodiče by měli děti chránit, aby se předešlo jakémukoli zneužití.
Preventivně bych také naléhavě radila přirozeně, přiměřeně věku informovat děti o sexualitě. Přitom je zvlášť důležité ctít dětský pocit studu a nesnažit se posouvat jeho hranice, tedy nenaznačovat, že by stud byl něco špatného. V žádném případě se dětem nesmí nadávat ani je trestat, když se stydí.
Pak je třeba je důrazně varovat, aby s nikým nikam bez souhlasu rodičů nechodili. Také vůči příbuzným je třeba prověřit atmosféru, jaká „visí ve vzduchu", dávat pozor na poznámky dětí, poslouchat je a když se najednou uzavřou a nemluví, pak je o to pečlivěji sledovat.
Zneužití je třeba ihned udat. Dítě se tak uchrání ještě větších škod.
Pastýřské poradce bych chtěla poprosit, aby s tímto tématem zacházeli velmi citlivě. Děti a mladé lidi lze oslovit přiměji než dospělé. Ještě kolem sebe nevybudovali tak vysoké obranné zdi. Dospělým lze ukázat cestu ze slepé uličky tím, že se o zneužívání mluví obecně, například na přednáškách.
Někdy se oběti zneužití scházejí a snaží se pomoci si navzájem. Já osobně v tom nevidím smysl, protože si nedovedu představit, že bych to měla vyklopit před více lidmi. Bála bych se, že bych prostřednictvím ostatních v sobě živila falešnou sebelítost. Taková skupina potřebuje dobré, citlivé vedoucí, muže a ženu. A takových je podle mě velmi málo.
Doufám, že jsem tímto případné oběti povzbudila k naději: Existuje řešení a osvobození od příšerných zážitků. Těm, koho se to netýká, bych přála, aby jim toto moje povídání pomohlo být citlivější k lidem, kteří žijí v takovém trápení. Ale nejvyšší chvála a čest patří Bohu a našemu Otci, který nám rozumí nejlépe.

(jména v redakci pozměněna – zpracovala Yvonne Schwengelerová (Ethos 2000/1)



převzato s laskavým svolením časopisu Ethos