Dovolená v Chorvatsku pohledem Markéty Maškové

Letos jsme dostali zajímavou nabídku. Nabídku strávit jeden z prvních zářijových týdnů na chorvatském poloostrůvku Pag. Nabídku, kterou lze stěží odmítnout!

Zájezdu předcházela schůze v denním centru Diakonie, kde nám asistenti Zuzka, Iveta a Matěj řekli, co a jak. Většinu účastníků, pokud nepočítám své dobré známé z bytu, jsem neznala, až na jednu výjimku. Tou výjimkou byla Dana Kocourková, máma klienta Jirky, která se přihlásila na výpomoc a na níž si pamatuju coby na učitelku ve školce při „Jedličkárně“, kam jsem docházela jako malá holka s velkými sklony k lumpárnám. A právě ona si na mne a má alotria nejvíce stěžovala, když si mne máma nebo babička přišly vyzvednout. Nyní nebylo tedy ani divu, že jsem tímto shledáním po letech byla trochu divně překvapena, ona mi však nabídla tykání a společně jsme se mým někdejším trapasům zasmály jako dvě dávné známé.

Mílovými kroky se přiblížila sobota pátého září, den našeho odjezdu. Museli jsme vstávat velmi brzo, abychom se zavčasu dostali k dennímu centru, kde na nás čekala dvě vozidla, a to zapůjčená dodávka, za jejíž volant usedl náš kolega Matěj Hájek, a osobní automobil Matějova kamaráda Kuby. Kluci nám bez jakéhokoliv váhání pomohli naložit zavazadla a rozsadili nás do automobilů. A mohlo se vyrazit, jedno auto v těsném závěsu za druhým, až mi to připadalo jako cesta na svatbu a ne na zájezd.

Po nekonečném, téměř osmnáctihodinovém cestování, jehož konečnou fázi nám zkomplikovala poměrně silná bouřka, jsme úspěšně dorazili do rybářské vesničky Mulobedanj. Žádné přímořské letovisko, kde to vře do pozdních nočních hodin, to nebylo; šlo o pár rodinných domků, jednu hospodu a nic víc. V apartmánu přímo naproti té restauraci nás uvítal sympatický domácí Silvijo, my se rychle ubytovali a vyčerpáni cestou padli do Hajan.

Druhý den po snídani nás čekalo první koupání. Mulobedanjská pláž se nám však nezdála zrovna

dvakrát vyhovující, tak jsme se rozhodli, že budeme po zbytek pobytu k vodě dojíždět do nedaleké Jakišnice. Kromě dobrého přístupu do moře se zde nacházela i výhoda v podobě malého koloniálu, který během dne nešlo nevyužít. Téměř každý si v tomto obchůdku tu a tam koupil nějakou tu zmrzlinku na osvěžení. Snídaně a obědy jsme si zajišťovali doma na apartmánu, o večeře se nám pak postarali kuchaři z restaurace odnaproti, jak jsem se o ní už ostatně zmínila. Naše žaludky tedy rozhodně netrpěly.

Avšak nejen koupáním a kulinářskými specialitami o dovolené živ je člověk. Čekaly nás rovnou dva zajímavé výlety. První směřoval do turistického městečka Novalja, druhým našim cílem se pak stala místní historická metropole Pag. V obou těchto městech jsme každý získali možnost koupit něco na památku sobě, případně svým blízkým. Většina z nás také výletů využila k odeslání pohledu rodině, příbuzným či kamarádům. Některé zajímavé zážitky nám poskytl i domácký Mulobedanj, třeba prohlédnout si romantický západ slunce nebo pohrát si se Silvijovou fenkou, které jsme všichni říkali Šárka.

Týden uplynul jak voda v Jadranu a přišel čas chystat se zpátky do Česka. Vyskytly se však menší komplikace spojené s ubytováním, Silvijo se však zachoval jako správný člověk a na poslední noc nám poskytl přespání ve vedlejším penzionu. Na kanadské žertíky tedy čas ani nálada rozhodně nebyly; vždyť ten chlap by si to stejně ani nezasloužil! Cesta do Prahy ubíhala podobně jako před týdnem z ní, mně osobně se však zdála rychlejší. Možná tomu napomohl i fakt, že jsme už věděli, kudy, kam a jak se dostat.

Dovolená na Pagu pro mne byla příjemným zpestřením konce léta. Sice jsem si prostředí našeho bydliště představovala krapet jinak, ale leccos mi to vynahradilo, třeba možnost poznat nové lidi a najít v nich své nové známé či kamarády. A nakonec malá lekce chorvatštiny aneb místní laskominy:

Povrče na žaru – smažená zelenina
Svinjski kotlet – vepřová kotleta
Ligne na žaru – smažené mořské potvory (MŇAM :-))

+