Genialita Ježíšovy odpovědi v Lukášově příběhu „O milosrdném Samaritánovi“ (L 10:25-37) je v tom, že tázajícího postaví do nové roviny. Donutí ho, aby si na otázku odpověděl z jiné perspektivy. Na místo jeho současné pozice „stojícího,“ se má na věc podívat z úhlu „ležícího“.
Ježíš odpovídá na otázku zákoníka „Kdo je můj bližní?“ příběhem milosrdného Samařana, co pomohl neznámému zraněnému člověku v době bez zákonné povinnosti pomoci mu. Jinými slovy tím zákoníkovi řekne: “Neptej se tak blbě, kdo je tvůj bližní a představ si, že zmlátili tebe. Okradli a polomrtvého nechali ležet u cesty po které šli tři různí lidé. A teď si odpověz na svou otázku, kdo je tvým bližním.” A najednou je zákoníkova otázka jednoduchá a odpověď na ni naprosto jasná: “Ten který mně pomůže.”
Ježíš to zakončuje větou: “Jdi a jednej také tak.” Tím zákoníka převádí z roviny teorie, kdo je bližní, do roviny konání, ve smyslu: “Buď druhému bližním.” Tento posun pravděpodobně zákoníka rozladil. Na počátku svého rozhovoru s Ježíšem se chtěl ospravedlnit, jak čteme, teoretizovat a přivést Ježíše k odpovědi, že to není tak jednoduché vědět, kdo je jeho bližní … “Má to být jen Judejec? Nebo i Galilejec? Snad Samařan? Nebo dokonce i Říman? … Muž? Žena? Dítě? … Bohatý? Chudý?” … a mnoho dalších možností. Proto se původně zeptal: “Kdo je můj bližní?” Chtěl, aby se Ježíš konkrétně vyjádřil: “Komu že vlastně má z lásky pomáhat?” Počáteční zadání totiž znělo: “Miluj svého bližního jako sám sebe.”
Shrnutí: Zákoník se ptal „Kdo je můj bližní?“ proto, aby se dozvěděl, koho má a koho nemá milovat. Příběhem Ježíš odpověděl: “Neptej se z roviny zdravého, silného, bohatého a stojícího. Zeptej se z roviny ležícího, okradeného, zraněného a prosícího o pomoc, kdo je pro tebe bližním. Z roviny bezmoci?“
Na výběr dává tři možnosti, přičemž za c) je správně … Konec problematizování. Každý by odpověděl za c). “Bližním je pro mě ten, kdo je ochoten mi pomoct.“ A Ježíš dodává: „I ty buď bližním tomu, který tě potřebuje.”