Církev bratrská Chvaly

Jaké lekce mi uštědřily moje děti (aniž by o tom věděly)

Batolata

Jdu na procházku s dvěma batolaty. Za ruku samozřejmě nechce jít ani jedno. Místo aby šli kluci vedle mě, jeden běží napřed a druhý se courá kdesi vzadu. Říkám si, jak by to bylo hezké, kdybychom šli prostě normálně všichni tři spolu. Přitom mě napadá, že Bůh by taky možná chtěl, abychom prostě šli jen tak spolu. My ale místo toho někdy v bezhlavém nadšení předbíháme jeho načasování a jindy se loudáme v pozadí. (Já jsem každopádně častěji ten druhý případ.)

Pomocník

Vařím v kuchyni a využívám skutečnosti, že se děti zabavily v obýváku a nepletou se mi pod nohy. Můžu v klidu pracovat, přemýšlet, o čem chci, a nikdo mě neruší veledůležitými (rozuměj zcela zbytečnými) dotazy. Přichází čtyřleťák, že mi jde pomáhat. V duchu zaúpím. Sama bych to zvládla lépe a rychleji. Nahlas řeknu něco v tom smyslu, jestli si nechce jít radši zase hrát. „Ale já budu dělat všechno, co mi řekneš.“ Kapituluji, jelikož se tomu nedá odolat. A říkám si, že Bůh by to bez nás taky zvládl sám rychleji a lépe. Ale nechává nás pomáhat, když jsme ochotní dělat všechno, co nám řekne.

Puberťák poprvé

Sedím v hale horského hotelu a přede mnou na stole leží tyčinka banány v čokoládě. Prochází kolem puberťák. Můj puberťák. Ptá se, jestli si může tyčinku vzít. Říkám, že nemůže, protože je poslední a je moje. Chci dodat, že nahoře na pokoji jsou jiné, lepší tyčinky, je jich tam více, takže by si mohl vzít nejen on, ale i sourozenci. Jenže nestihnu nic dodat, puberťák uražen odchází. Říkám si v duchu „tvoje smůla“. Pak si uvědomím, kolikrát „uraženě odcházím“, když mám pocit, že mi Otec něco odepřel. Možná měl pro mě schováno něco lepšího, ale to už se nedozvím, protože si neudělám čas vyslechnout, co mi k tomu chtěl ještě říct.

Puberťák podruhé

Zase na horách. Stejné město, jiný hotel. Balíme a jedeme domů. Ptám se, zda nikdo nezapomněl sbalit nabíječku od mobilu. Puberťák naštvaný z mně neznámých důvodů: „Já svoji nabíječku mám a nic jiného mě nezajímá.“ Já, otrávená jeho nepřátelským postojem: „No tak počkej, až mě taky něco nebude zajímat.“ Puberťák ví, kam bodnout: „Já vás nezajímám už dávno, to já vím.“ Není to pravda, není to spravedlivé a bolí to. Chystám protiútok, když mě napadne, že se mi nečekaně nastavilo zrcadlo. Taky Bohu poslední dobou vyčítám, že se o mě nezajímá, že mě zanedbává, vynechává…. že jeho dobrota nepochybně platí pro všechny ostatní sourozence, ale na mě se z nějakého důvodu vykašlal. Nechovám se tedy už zase jako puberťák? Vzpomenu si na slova moudrého muže, kterému se jistá dívka svěřila, že je pro ni těžké uvěřit, že ji Bůh miluje. „Co by musel Bůh udělat, abys uvěřila, že tě miluje? Co by bylo dostatečným důkazem? Musel by za tebe zemřít?“ … No jo, ale on už to udělal.